Jak se stavěla silnice na Vršič

Tento příspěvek je také k dispozici v:

Deník Franca Urana, který žil na Vršiči v letech 1909-1916, nás zavede do doby, kdy a zejména jak se stavěla cesta na Vršič.

(Planinski vestnik, XIII / 1957, s. 151-163)

O cestě přes Vršič se psalo již několikrát, jak ve staré Jugoslávii, tak nyní po osvobození, ale tyto soupisy byly krátké a neúplné, protože autoři těchto řádků neznali dobře situaci.

Domnívám se však, že je nutné, aby veřejnost znala historii této velmi důležité cesty k dobru i dnes. Protože jsem nad pramenem Soče žil celých sedm let t. zv.
j.
1909 až 1916 a byl jsem zaměstnán při práci na této silnici od začátku až do konce, tj. od roku 1909 do roku 1916.
j.
až do příchodu oné strašné laviny na Vršiči, která pohřbila 110 Rusů, považuji téměř za svou povinnost tuto věc popsat, neboť jsem byl této katastrofě přítomen.

V lednu 1909 jsem šel pracovat k Ivanu Zakotnikovi, tehdejšímu tesařskému mistrovi a starostovi Gornji Šišky.
Krátce poté, co jsem nastoupil k Zakotnikovi, přišel za ním bednář Franc Cvek z Kamniku a nabídl mu koupi lesa Velika Planina v Trentě.

Zakotnik se ho rozhodl koupit a koncem března toho roku jsme se Zakotnik, Cvek a já vydali do Kranjské Gory, kde jsme se ubytovali u hostinského Pristavce.
Ten byl majitelem lesa, ale koupil ho od obce Kranjska Gora.
V té době byl v Kranjské Goře skoro metr sněhu.
Rozhodli jsme se, že druhý den vyrazíme do lesa, na což jsme se museli důkladně připravit, protože jsme byli varováni, že na “vršku” je hodně sněhu.
Vybavili jsme se tedy sněžnicemi a druhý den brzy ráno vyrazili z Kranjské Gory.
Vedl nás otec Mrak, obecní člověk, který dobře znal situaci.

Do Kline se ještě dalo dojet, protože tam byla silnice vyvezena.
Od Kline jsme museli používat sněžnice, protože jsme všude pásli sníh.
Na cestě nebylo nic vidět.
Každý, kdo znal starou cestu, která byla extrémně strmá, mi dá za pravdu, že tahle chůze na sněžnicích po celém sněhu byla nesmírně únavná.
Střídali jsme se v chůzi po sněhu, takže to nebylo vždycky to první.
Nosič byl tlustý muž a byl nejvíc znechucený.

Nakonec jsme dorazili do Močila, odkud jsme si mohli prohlédnout i tehdejší “Vosshiittu”, která byla zavřená.
Museli jsme tedy pokračovat dál a nakonec jsme s velkými obtížemi dosáhli vrcholu Jezerce, jak mu tehdy říkali Kranjskogorci, nebo Kranjski vrh, jak mu říkali Trentaři.

Les, do kterého jsme se šli podívat, začínal těsně pod vrcholem po levé straně dnešní silnice a táhl se dolů u Lemy, kde je dnes školka, směrem na Zadnje Prisojnik, k Razorske Korite a k vrcholu Prisojniku, dokud tam rostly smrky a modříny.
Z lesa jsme toho moc neviděli, protože cesta do lesa byla nemožná a my už jsme byli dost unavení, takže jsme viděli jen část lesa u Lemy; pak jsme šli dál dolů do údolí.
Mimochodem, viděli jsme i pramen řeky Soča, ale ten byl zasypaný lavinou a k prameni jsme museli dojít se svíčkou pod sněhem.
Poté jsme pokračovali na Logo v Trentu, kde jsme se zastavili v Čotu (Zorž) vedle Baumbachuty.

Pro mě to byla velmi namáhavá trasa, protože jsem v té době nebyl zvyklý na hory.
Přespali jsme v Čotu a druhý den jsme pokračovali v cestě pěšky do Bovce, protože nebyl žádný dopravní prostředek.
Z Bovce jsme jeli poštovním vozem do Sv.
Lucii, kde jsme opět přenocovali.
Druhý den jsme jeli vlakem do Jesenice.
Během cesty barantia postupovala tak, že jsme dorazili do Boh.
V Bělé jsme vystoupili z vlaku a šli jsme do prvního tamního hostince, kde barantika skončila.
Odpoledne téhož dne jsme jeli do Lublaně.

Proto byl les zakoupen a já jsem byl pověřen dohledem nad prací v lese.
Sehnali jsme dřevorubce a tesaře.
Jakmile jsme se dozvěděli, že sníh zmizel, vyrazili jsme do lesa, a to bylo v květnu toho roku.

Šel jsem s nimi.
Protože Vosshiitta byla v té době již otevřená, zůstal jsem dočasně tam.
Mezitím dřevorubci pokáceli několik smrků a ze smrkové kůry udělali nouzovou střechu. Měl bych se také zmínit o cestě z Kranjské Gory přes Vršič, protože v zimě jsme na ni kvůli sněhu neviděli.

Špatně udržovaná lesní cesta vedla na Klino, kde byla nouzová lávka přes Pišenco.
Od Klina dál to byla vlastně jen cesta, která místy velmi strmě stoupala.
U Žlebiče (pod nynějším Mihovým domem) byla studánka, kde se odpočívalo.
Od Žlebiče dál byla cesta na několika místech rozrytá přívaly vody a těsně pod Močilem ji zasypal písek a kamení ze sesuvu půdy.
Od Močilu směrem k vrcholu byla cesta rovněž zavalena sesuvy půdy.
Pro pěší bylo snadné dosáhnout vrcholu, ale s vozíkem to bylo nemožné.
Proto se v těch dobách muselo jídlo a pití nosit na zádech až do Vosshiitty.

Na druhé straně, směrem na Trento, to bylo ještě horší.
Na kranjské straně ten či onen majitel lesa stále “tahal” nějaké dřevo směrem na Klino, díky čemuž byla cesta na Klino poněkud hladší.
Na trentské straně však byla cesta ponechána svému osudu, a tudíž silně zanedbaná, použitelná pouze pro pěší.
Byla to opravdová kozí stezka, která se vinula podél dnešní silnice do Hudého Pravna, kolem pomníku Komac a dále do Lemi, kde je dnešní školka.
Odtud je cesta přesně taková, jaká byla před 45 lety.
Tehdy to byl průchod z Kranjské Gory do Trenta, určený pouze pro pěší a rozhodně ne pro jakékoli vozidlo.

Obyvatelé Trenta vyprávěli, že před několika lety, než jsem přišel do Trenta, tam měla rakouská armáda cvičení a že tehdy přivezli přes Vršič několik malých děl, která také přivezli do Trenta, ale s velkými obtížemi, a že jich několik sklouzlo pod silnici.
V té době si nikdo nedovedl představit, že by automobilová cesta přes Vršič byla vůbec proveditelná.

Nejdříve bylo třeba zajistit vybudování vhodné cesty, aby bylo možné do lesa dopravit zásoby a nářadí potřebné v lese a zároveň vytěžené a zpracované dřevo odvézt zpět.
O to všechno jsem se měl postarat já.
Najal jsem dělníky v Kranjské Goře a Trentu.
Začali jsme pracovat v Kranjské Goře a hlavně jsme čistili, opravovali a rozšiřovali cestu z Kranjské Gory do Klina, aby byla v létě použitelná pro vozidla.
V té době byla přes řeku Pišenec v Klinu pouze lávka pro pěší, takže jsme museli postavit nový most.
Od Klina dál směrem k vrcholu jsem se musel držet staré lesní cesty, protože tehdejší majitelé pozemků nechtěli povolit žádnou novou cestu přes své lesy.
A nová cesta by byla příliš drahá.
Tato cesta byla na některých místech extrémně strmá a často ji rozbíjely přívaly vody a laviny.
Mosty přes potoky byly rozbité.

Všechny tyto překážky byly násilně odstraněny, trasa byla rozšířena, kde to bylo možné, byly postaveny nové mosty přes potoky a celkově byla trasa upravena tak, aby byla vhodná pro řidiče, a to až na vrchol průsmyku.
V té době samozřejmě nikdo nepočítal s příchodem podzimu a zimy a s nimi spojených přívalů vody a lavin.
Přesto byla cesta během dobrých dvou měsíců sjízdná.
Po celou tu dobu jsem bydlel ve Vossově chatě, protože naše osada ještě nebyla hotová.

Mezitím jsme našli místo, kde bude umístěno sídlo naší společnosti a kde budou postaveny potřebné budovy pro ubytování zaměstnanců a dělníků, stáje atd.
Vzhledem k nebezpečí lavin bylo nutné požádat o radu místní obyvatele a ti nám poradili, že by to mělo být v malém kotli pod Hudo Ravnou, kde je také studna s dobrou a zdravou vodou, která dnes již neexistuje.
Zde jsme si nejprve postavili domek z celých klád (Blockhaus), pokrytý smrkovou kůrou; to bylo také nouzové ubytování pro mě a Zakotnika a také kancelář.
Druhá část domu byla určena pro dělníky, sekáče a tesaře.
Současně jsme na nedalekém kopci začali stavět krásnou horskou chatu se čtyřmi místnostmi, kuchyní, sklepem a půdou, kde byla také železná kamna a sporák.
Tak jsem se koncem června přestěhoval z Vossové do naší chaty.

První rok, t.
j.
1909, jsme sekali pouze na levém svahu současné cesty na Prisojnik, zatímco jsme pracovali na cestě na vrchol, která byla ve velmi špatném stavu.
Čekali jsme až do zimy, kdy bylo možné dřevo tahat po sněhu.
Protože však na tomto svahu nebylo mnoho dřeva, ale hlavní část lesa se nacházela na jižní straně Prisojniku, bylo nutné se postarat o cestu do této části lesa.
Jediná cesta k poslednímu Prisojniku byla ta k Prisojnickému oknu a k Prisojniku, která se rozvětvovala vpravo do posledního Prisojniku kousek pod oknem, a cesta přes Robec.
Obě tyto cesty nebyly vhodné pro vývoz dřeva z Posledního Prisojniku.
Trasoval jsem proto cestu z naší osady přes Šupcu a dále na Poslední Prisojnik z planiny “Na Ležah”.
Na Ležah byla planina, kde jsme postavili druhou osadu.
Udělat cestu z naší osady pod Hudo Ravnou do Šupce a dál do Na Leže bylo nesmírně obtížné a nebezpečné, protože před Šupcí jsou strmé svahy a světnice bez pevného základu.
Totéž platí i za Šupkou.
Pod Šupcou by bylo nemožné postavit silnici, protože by se musela tesat do skalního podloží, a to by bylo příliš nákladné.
Dál než do Leže jsme silnici neudělali, protože nás předběhla armáda.

V kácení lesa jsme pokračovali až do roku 1914, kdy nastoupila armáda.
V létě jsme řezali a štípali dřevo a v zimě jsme ho odváželi na stanici v Kranjské Goře.
Sekáči byli většinou z Bače u Podbrda, tesaři z údolí Lošky a někteří z Trentaru.
Dokud nepřišla armáda, nikdy jsme na naší stanici neměli žádné nehody.

Zvykli jsme si také na zimní podmínky, takže jsme se vždy včas ochránili před lavinami.

Velmi nebezpečná byla lavina pod Močilem, následovala lavina ze Slemene, která se utrhla obvyklým směrem pod Vosshiitte, a lavina pod Mojstrovkou.
Od Močilu až na vrchol jsme v zimě obvykle do sněhu zasadili dlouhé klacky, aby se řidiči mohli orientovat, když pozdě večer sjížděli z Kranjské Gory.
Jakmile to vypadalo, že se laviny utrhnou, každou cestu přes vrchol jsme zastavili.
Když však laviny odezněly, udělali jsme přes ně cestu pro saně a jeli dál.
A nikdy jsme neměli žádnou nehodu.

Veškerý volný čas jsem trávil lezením na všechny vrcholy v okolí: Mojstrovka, Prisojnik, Razor, Jalovec atd.
Několikrát jsem také navštívil Zlatorog na Logu, kde jsem byl u hostinského a tehdejšího starosty Cundra, pana Jindřicha Krejčího.
d.
Tondrom, byli velmi dobří přátelé.
Dnes žije v Mariboru, kam se musel přestěhovat, protože jeho majetek v Logu byl prodán.

Chodil jsem vždycky sám, ale někdy jsem s sebou vzal nějakého dělníka, který měl vášeň pro hory. Jinak jsem měl na chatě mnoho návštěv.
V té době bylo velmi vzácné, aby Slovinec přišel přes Vršič do Trenta.
Ale často tam byli Češi, mezi nimi i dva, jeden z nich se prý jmenoval Dvorský, kteří byli v Julských Alpách každý rok.
Většinou to byli Němci, hlavně Korutanci, ale byli tam i říšští Němci, většinou Bavoři.
Mnozí z nich se v naší osadě zastavili, odpočívali a ptali se na informace.
Několikrát se zde zastavili také Dr. Kugy a Bois de Chesne.

Byli tu také lesníci z Bovce a Tolminu, kteří přijeli služebně a dali nám dřevo. S nimi vždy přišel Andrej Komac (Mota), syn průvodce Andreje Komaca, který má pomník na Huda Ravně, kde rok před naším příchodem umrzl. S Andrejem Komacem jsem se spřátelil a několikrát jsem ho navštívil v jeho domě v Logu. Během první světové války zmizel neznámo kam, ale několikrát za ním přijel i “Špik”-Tožbar od Svaté Marije, kterého jsem před několika lety navštívil u něj doma. Už mě neznal, protože ve stáří ztratil paměť. Ze slovinských turistů si vzpomínám jen na doktora Bogdana Žužka, který kdysi pobýval se svou matkou v naší chatě.

V roce 1910 přijel do Zakotniku profesor Ludwig, tehdejší prezident D.U.O.A.V., a souhlasil s rozšířením tehdejší Vosshiitty.
Byl jsem pověřen vypracováním plánu a rozpočtu a v roce 1911 skutečně došlo k otevření rozšířené Vossovy chaty.
Východní křídlo dnešní Erjavcovy chaty, kde jsou ložnice, bylo postaveno podle mých tehdejších plánů a beze změn.

Mezi dělníky, z nichž mnozí byli Trentariáni, byla také řada pytláků.
Od začátku jsem neměl možnost zjistit, kdo loví.
Věděli jsme, že má někde poblíž osady schovanou pušku.
Když se rozednívalo, padl někde v Prisojniku pytlácký jelen.
Nakonec jsme zjistili, že lovili Škafar a Vertelj Anton.
Když jsme seděli v podhradí u ohně, vyprávěli nám o těchto pytlácích různá dobrodružství: jak Škafar vynesl kamzíka oknem Pi-isojniku, aby unikl lovcům, jak pytláci uvázali nad mraveništěm hlavou myslivce Košira z Kranjské Gory a jak ho náhodou zachránil pastýř, aby ho nesežrali mravenci.
Škafar prý lovil v Soči pstruhy.
Myslivec ho pozoroval dalekohledem z vrcholu kopce.
Škafar se s úlovkem vrátil domů a lovec udělal v písku stopu a šel ke Škafarovi domů, aby dokázal krádež pstruha.
Lovec však neuspěl, protože stopa v písku neodpovídala botám, protože Škafar měl obrovské boty, které nebyly vhodné pro jeho nohy.

Naše osada se skládala ze správního domu na kopci, budovy pro dělníky, kuchyně, kovárny, skladu dřevěného uhlí a dvou stájí. Měli jsme 6 až 8 koní, někdy i více. Koňské vybavení opravoval sedlář Šmon z Črnuče. Jednou mě požádal, abych s ním jel do Mojstrovky a nasbíral pár horských borovic, které si odvezeme domů. Vedl jsem ho z vrcholu přes škrapy za Šitem, abychom pak mohli jít po hřebeni na Mojstrovku a tam nasbírat horské lilie. Manžel byl nadšený, že se dostal tak vysoko. Když jsme ale vyšli zpoza Sita na hřeben, odkud je moc pěkný výhled na horní Trentu, Grintovec, Jalovec atd. zatočila se mu hlava, přikryl se pláštěnkou, sedl si na zem a já ho už nemohla zvednout ze sedla. Vzal jsem ho za ruku a odvedl zpátky na skruže, kde se mu ulevilo. Šel jsem mu nasbírat horské lilie. Můj muž zřejmě stále žije v Črnučích.

Zima roku 1912 byla mimořádně krutá.
Napadlo hodně sněhu a my jsme přes zimu zastavili všechny práce, včetně posílání koní do Kranjské Gory.
Před Velikonocemi jsem přijel do naší osady, abych dal pár věcí do pořádku.
Byl jsem sám.
Mezitím začalo sněžit a byla strašná zima ve dne i v noci, bez přestávky.

Snažil jsem se na sněžnicích dostat přes vrchol do Kranjské Gory, ale s největším úsilím jsem se sotva dostal do Huda Ravny.
Vrátil jsem se tedy na chatu a odevzdal se osudu.
Jídla jsem měl dost, ale bylo to jednotvárné.
Dny ubíhaly a uběhlo čtrnáct dní, a stále se nenašel nikdo z Trenta, kdo by šel do Kranjské Gory.
V těch dnech mi Šilov Lojz nosil mléko a vejce, protože v Trentu věděli, že jsem v chatě sám.
Byl jsem moc rád, že ho vidím.
Přes vrchol jsem se ještě neodvážil, protože sníh byl měkký.
Tak jsem zůstal sám celé tři týdny.
Po třech týdnech dorazili první Trentaři, kteří se vydali přes vrchol, a my jsme společně dorazili do Kranjské Gory.
Doma byli přesvědčeni, že mě zasypal sníh.
Ani z Kranjské Gory se mi nikdo nemohl dovolat.
Bylo to v době, kdy se potopil Titanic a kdy o něco později zahynul na Stolu doktor Cerk.

Když přišlo jaro, začaly vládnout laviny.
Ze všech stran, od Prisojniku, Mojstrovky i Travniku, si razily cestu do údolí.
V té době hřmělo a hučelo, zejména v noci, takže se nedalo spát.
Do údolí se občas vyhrnuly obrovské masy sněhu.
Zvlášť velká lavina se každoročně valila od Travniku a valila se do rokle pod naší osadou.
K naší osadě se nikdy nedostala.

Nejnebezpečnější pro naši osadu byla lavina z Prisojniku.
Proto jsme se neodvažovali kácet dřevo nad naší osadou, protože každý rok tuto lavinu zadržel les.
Les byl pod ochranou lesní správy a my jsme směli kácet jen na určitých plochách, a to ještě ne hustě.

Naše chata byla postavena s velmi silným stropem nad sklepem, abychom se tam mohli v případě nebezpečí schovat.
Tento sklep existuje dodnes, ale chatu v roce 1917 odnesla lavina.

Tehdy bylo opravdovým potěšením jít z Močilu přes vrchol a dál směrem k Trentu.
Na jaře byly všechny ty svahy samý růžový keř.
Na gorišské straně směrem k Huda Ravně rostly horské květiny všeho druhu.

Mezi trentariány jsem se vždy cítil velmi dobře.
Měl jsem je rád.
Byli to dobří, dobrosrdeční lidé, s nimiž se příjemně povídalo a poslouchala se jejich jemná řeč.
Trentar byl zvyklý trpět a spokojil se i s málem.
Rok a den jedl jen polentu a občas “chompu”.
Chléb neznal.

Teprve když jel do Kranjské Gory, koupil ji.
Pil trentarský “gajst”, t.
j.
Koupil si obyčejnou pálenku, kterou u první studny naředil vodou.
Takovou láhev měl každý Trentar u sebe, když odcházel z domova, a každému, koho potkal, nabídl doušek.
V té době chodili Trentarové nakupovat do Bialystoku.

Do semináře v Bialystoku vozili i svůj drobný dobytek.
Obvykle tam jezdili za lékařem.
A tak šel celou cestu pěšky, nejprve přes Vršič a pak přes Podkorenské sedlo.

Pokud šel Trentar do Kranjské Gory, řekl, že jde přes Kranjski vrh do Kranje = Kranjska Gora.
Nikdo však neřekl, že jede přes Vršič.
Kranjska Gora říkala, že jde na “Jezerec”, protože v té době bylo přímo na průsmyku malé jezero, které nikdy nevyschlo. Naše cesta se stáhla a pak ji vojenská silnice rozbila. Vossově chatě říkali jak Trentaři, tak Kranjskogorci Chata na Močilu. Oficiálně se pak jmenovala Vršič Prelaz Mojstrovka. Během války vojenská komanda nazývala Vršič také “Mojstrovka-Pass”.

Když však v červenci 1914 vypukla první světová válka, museli jsme dočasně zastavit veškerou práci, protože dělníci museli odejít do války.
Na podzim jsme práci obnovili, ale ve velmi omezeném rozsahu.
Navzdory trojstranné remíze Rakousko v té době Itálii nevěřilo a pomalu se začalo připravovat na válku proti ní.
Mezitím probíhala jednání, která však, jak známo, ztroskotala.
Na podzim 1914 tedy vrchní velení zahájilo přípravy i na tomto úseku.

Jednou z nejdůležitějších otázek při cestách do hor v té době byla otázka dobré obuvi.
Když jsme šli poprvé přes Vršič v zimě ve sněhu, měl jsem na sobě obyčejné vycházkové boty, které samozřejmě okamžitě promokly, a já jsem cestou hodně trpěl.
Později, když jsem přišel do styku s lovci a lesníky v Trentu, viděl jsem, že mají výborné, pevné, nepromokavé a skvěle obuté boty.
Takové boty nosil bovecký lesník Črnigoj, Andrej Komac-Mota, Tožbar-Špik a další.
Když jsem se zeptal, kde se takové boty, které jsou v Trentu nepostradatelné, vyrábějí, dostal jsem adresu ševce, který je vyrábí a dodává.
Byl to Franz Plieseis, obuvník ve vesnici Goisern v Horním Rakousku.

Okamžitě jsem mu napsal a dostal jsem okamžitou odpověď, že je připraven mi boty vyrobit a že mu mám co nejdříve poslat rozměry.
V té době stály takové boty 10 korun, s krabicí výborné mazání.
S tímto ševcem jsem zůstal v kontaktu až do první světové války a neustále jsem u něj objednával boty pro sebe i pro své známé.
Boty byly vždy vynikající a všichni s nimi byli spokojeni.

V té době nebylo možné koupit horolezeckou obuv v Lublani ani jinde.
Teprve poté, co se horolezectví více rozvinulo a Goisernova obuv se stala v horolezeckém světě známější, začaly se podobné boty vyrábět i ve Slovinsku a říkalo se jim “gojzerji”. První a pravé horolezecké boty pocházely z obce Goisern. Švec Franz Plieseis zemřel ve vysokém věku asi před pěti nebo šesti lety v Goisernu. Je to vlastně vynálezce takzvaných “Goisers”.

Na podzim vyslalo vojenské komando do Kranjské Gory 25 Rusů.
Byli to sami Sibiřané, vysocí, důstojní lidé, kteří byli ubytováni v Pečarově salonu.
Hlídali je rakouští vojáci.
Každé ráno opouštěli Kranjskou Goru a každý z nich nesl jednu tyč železa, kterou pak odevzdávali v Mohyle.
Tyto železné tyče pak byly použity jako drátěné zátarasy na Vršiči.
To byla každodenní práce těchto Rusů.
Večer obvykle zpívali různé ruské písně a místní obyvatelé si je rádi chodili poslechnout a nosili jim pohoštění.
Zpočátku se tomu rakouské stráže nebránily, ale později byl jakýkoli kontakt s Rusy přísně zakázán a také nebezpečný, protože každého okamžitě považovaly za zrádce vlasti.

To byl teprve začátek, protože válečný stav mezi Rakouskem a Itálií ještě nezačal.
Tu zimu se na Vršiči a v tomto úseku žádné větší válečné přípravy nekonaly.
Jakmile se na jaře 1915 přiblížil měsíc květen a bylo jisté, že Itálie se postaví na opačnou stranu.

Příprava silnice přes Vršič do Trenta.
Ženské oddíly přijely s inženýry a začaly vyměřovat a trasovat silnici do Trenta.
Do Kranjské Gory tahali spoustu stavebního materiálu a s ním přicházeli další a další Rusové.
Stavěli v Kranjské Goře různá kasárna, sklady, kanceláře atd.
Ve skutečnosti zde byl obrovský provoz.
Trasa do Trenta byla brzy dokončena a byla rozdělena na 12 nebo 13 úseků.
Každý úsek převzal jeden inženýr.
Inženýři byli většinou čeští Němci a několik Maďarů.
Velitelem byl tehdy ještě major Rimi, také český Němec, ale pro Rusy to nebyl špatný člověk.
První úsek z Kranjské Gory (od Baby) do Eriky byl přidělen Slovinci ing.
Beštr, který však u svých německých kolegů, mezi nimiž byla i řada Židů, nebyl kvůli svému slovinskému původu příliš oblíben.

Ale když na 24.
Když 24. května 1915 Itálie oficiálně vyhlásila válku Rakousku, práce na silnici přes Vršič už byly v plném proudu.
V té době jsem byl také povolán do války, ale vzhledem ke svému postavení při stavbě této silnice jsem byl dočasně zproštěn vojenské služby.

Vojenská správa obsadila naši osadu a naše práce v lese byla zcela zastavena.
Obrovská režie v lese Zakotnika téměř finančně zruinovala a on byl na pokraji zhroucení, protože jen požíral les a nedával ze sebe dost.
Když však viděl, že se válečná správa rozhodla postavit silnici přes Vršič, dostal dobrý nápad zpeněžit dřevo ze svého lesa.
Odjel do Beljaku, kde sídlilo komando 6. Tam se mu podařilo najít cestu.
Sboru generála Rohra, kterému navrhl, že by byl ochoten ze svého dřeva (Lawinenschutzdacher) zhotovit tzv. lavinovou ochrannou střechu přes Vršič, aby zajistil rakouské armádě bezpečný průjezd přes Vršič i v zimě, když napadne sníh.
Ministerstvo války Zakotnikův návrh schválilo a stavba těchto střech nad Vršičem začala.

Vojenská trasa nové silnice kopírovala naši cestu jen do Eriky, kde přecházela Pišenco a pak mírně stoupala několika zatáčkami k Mihovu domu.
Tam naši silnici křížila, opět ji opouštěla a pak se s ní jen několikrát setkala, až došla k Močilu.
Tato cesta se vydala zcela jiným směrem a u Močilu se vrátila na naši silnici, chvíli ji sledovala, pak odbočila a na vrcholu průsmyku se opět napojila na starou silnici.

Na gorišské straně vede naše silnice až na dvě zatáčky souvisle do Huda Ravny, t.
j.
K památníku Komac, který chtěli tehdy zbourat, ale já jsem šel za ing. Schutt zasáhl, aby pomník zůstal zachován.
Trasa pak vede opět po naší silnici do naší obce a dále do Šupky a pak dále do Leže.
Odtud je trasa úplně nová, protože odtud už v té době nebyla ani trať.
V klikatých úsecích a ve velmi špatném terénu; nakonec se dostává do údolí u dnešního mostu a odtud dále do Logu v Trentu.
Tehdy ještě neexistoval žádný tunel.
Italové ho udělali až později.

Novou silnici stavěli výhradně ruští váleční zajatci, kterých bylo asi 12 000.
Byli ubytováni v různých kasárnách od Kranjské Gory až po Trentu.
Tyto baráky byly velmi primitivní a v zimě v nich byla velká zima.
Strava zajatců byla velmi chudá a nedostatečná.
Při práci byli rozděleni do čet po 25 mužích, které hlídal jeden rakouský voják a jeden ruský tlumočník, obvykle Žid, který nic nedělal.
Mezi vězni bylo také mnoho Němců z Volhy.
Vězni byli špatně oblečeni.
Protože museli pracovat za dobrého i špatného počasí, většina z nich měla roztrhané uniformy.
Rakouská válečná správa jim jiné oblečení nedala.
V důsledku toho se mezi nimi rozšířily různé nemoci, jako úplavice, úplavice, cholera a neštovice, a mnoho z nich zemřelo.

S Rusy se zacházelo velmi špatně.
Zvláště někteří ženisté a důstojníci se k zajatcům chovali krutě.
Za sebemenší přestupek byl jeden zajatec přivázán ke stromu a v mžiku omdlel.
Pak mu stříkli do obličeje studenou vodu, aby znovu nabyl vědomí, a nechali ho tak viset dvě až tři hodiny.
Nejdivočejší z inženýrů byl ing. Kavalír, Maďar, který stavěl úsek pod Močilem.
Když byl opilý, chodil s těžkým klackem mezi Rusy po silnici a mlátil jím Rusy, kam až mohl, ať už dopadl kamkoli.
Mnozí z rakouských gardistů také rádi bili Rusy.
Stěžovat si bylo nemožné.

Když gardisté přivedli po nové silnici zajaté Italy, Rusové se na ně vždy vrhli s krumpáči a lopatami a říkali, že je to vina Italů, že armáda stále pokračuje, protože kdyby Itálie Rusům nepomáhala, už by bylo dávno po ní.
Sotva se Italům ubránili, tak je na místě nezabili.

Jakmile tedy Zakotnik dostal od vojenského velení povolení ke stavbě protipovodňových střech, spojil se s tesařským mistrem Weissbacherem z Lublaně a oba se okamžitě pustili do příprav.
Zejména nás přiměli, abychom se přestěhovali zpět do naší osady, kterou do té doby obývala armáda.
Vrátili nám polovinu místností v naší chatě, tj.
j.
dvě místnosti, a druhou polovinu si ponechali vojáci.
V té době byli po celém Slovinsku, a dokonce i v Tyrolsku a Solnohradsku, mobilizováni dřevorubci, tesaři a řidiči na práci na silnici přes Vršič.
Tyto přístřešky se měly stavět od Močila přes vrchol a pak ještě kousek dál od Tičarova domu.
Protipovodňové stříšky byly navrženy tak, aby byly postaveny na silných sloupech 35 X 35 cm, ke kterým by byly připevněny silné krokve a ty pak zapuštěny do země nad silnicí.
Na krokve by se pak nasadily 6 cm silné desky jako střecha, po které by se pak sesunula lavina.
A vše bylo spojeno silnými železnými spojkami.

Teoreticky to byl dobrý nápad, ale praxe a sesuv půdy ukázaly opak. Okamžitě se začalo se stavbou sloupů a krokví.
V Leži váleční zajatci řezali desky ručně, jeden zajatec nahoře a dva zajatci dole drželi a tahali ruční pilu.
Tímto způsobem se v Leži denně rozřezaly až dva vagony desek.

Práce byly zahájeny v Močilu.
Mezitím jsem sehnal další bowmobil s kotoučovou pilou a u naší chaty jsme začali řezat desky kotoučovou pilou.
Na silnici se mezitím pracovalo se vším spěchem.
Nebyla to pevná silnice, protože na různé krovy se používalo kulaté smrkové dřevo, které nemohlo dlouho vydržet.
To se ukázalo až později.

Současně byla postavena lanovka, která vozila lidi z Kranjské Gory na Vršič, kde se nacházela stanice.
Druhá stanice byla v rokli pod naší osadou a třetí stanice byla u lávky až do údolí před pramenem řeky Soča.
Lanovka unesla až 60 kg a přepravovala hlavně potraviny pro vojsko, seno pro koně a různé nářadí.
U Huda Ravny se lanovka svezla tak nízko, že bylo nutné vykopat zem.
Zde byly různé pytle s potravinami několikrát ukradeny jak Rusy, tak rakouskými vojáky.
Strážní také kradli nebo byli chyceni zloději.
Nejvíce krádeží se odehrálo, když byli na frontu posíláni takzvaní “Liebesgaben”.
Když se stavěla lanovka, říkal jsem jim, že to není správná cesta, protože by ji odnesla lavina, a oni se mi smáli, že to není tak nebezpečné, jak si myslím.
Mnozí důstojníci a inženýři se smáli i projektu střechy proti lavinám.

Práce na silnici postupovaly rychlým tempem, takže 1.
1. října 1905 po ní již jezdil svým vozem pozdější císař Kari.
Jel k řece Soča v Trentu, kde se konala vojenská recepce.
Tehdy se proslýchalo, že se při obědě nakazil koňakem a opilý spadl do Soči.
U Močila jsme museli držet pochodeň.

Hlavní stavební tým sídlil v Kranjské Goře.
Pak zde byla různá mezilehlá velitelství a major Rimi si postavil vilu nad ruským kostelem.
Druhé velitelství bylo ve Vosšuttě a třetí v Tičarově domě.
V Huda Ravně si postavil velkolepou jednopatrovou vilu ing. Schutt.
Místo, kde začal stavět, jsem mu nedoporučoval, protože je nebezpečné pro laviny, ale nevěřil mi.
Tu zimu vilu smetla lavina, ale Schutt naštěstí zůstal naživu.
Základy této vily jsou dodnes dobře patrné na Huda Ravně.
Poslední komando bylo tehdy v naší chatě.
Přísně se dbalo na to, aby nikdo nejezdil do kopce na koňském povozu, a k tomu účelu byli zřízeni zvláštní strážci silničního provozu.

Jakmile byla cesta průjezdná, začal se po ní valit materiál, děla.
Po celou dobu se po ní pohybovaly různé kolony vojáků.
Vraceli raněné.
Když se 24.
24. května, kdy začala válka s Itálií, nebylo v Sočské kotlině žádné vojsko, kromě Predila.
Ve střeleckých zákopech u Bovce byli jen 4 muži ve zbrani, mezi nimi byl i strážmistr Pogačar.
Své pušky měli umístěny v zákopech v určitých vzdálenostech.
Italové se opatrně přibližovali velmi blízko, ale neodvažovali se jít dál, protože tito střelci chodili od pušky k pušce a vystříleli tam celou cestu za jeden den.
Teprve mnohem později dorazily první rakouské jednotky a zaujaly tam pozice.

Přišel listopad.
Mezitím byly vztyčeny první sloupy protipovodňových střech na Močilu.
Sníh stále ještě nebyl.
V prosinci ještě žádný sníh nebyl.
Důstojníci, ženisté a mužstvo, které mě znalo, si ze mě dělali blázny, Češi, kde jsou ty laviny.
Přišly Vánoce 1915.
V noci na Štefanovu napadlo trochu sněhu, takže kousek nad Mohylou spadla ze Slenu malá lavina, která zasypala dva Rusy až po pás.
Se smíchem se vytáhli ze sněhu.
Všichni, kdo to viděli, se jim smáli, a ještě víc mně.

Doprava přes Vršič tedy pokračovala bez přerušení, protože ani v lednu 1916 ještě nebyl sníh.
Práce na střechách protilavinové ochrany také zdárně pokračovaly a proběhlo již druhé navíjení směrem k vrcholu.
Tyto stříšky pohltily mnoho materiálu.
Dřevo se muselo stále dovážet a zdálo se, že vše jde dobře.

Všichni také věřili, že stavba zvládne jakýkoli nápor sněhu, protože byla opravdu mimořádně pevná a také solidně postavená. Mezitím se na vrcholu průsmyku, kde je dnes italská caula, začalo pracovat na pomníku arcivévody Evžena, který byl vrchním velitelem fronty proti Itálii.
Silnice přes Vršič měla být pojmenována po něm, “Erzherzog Eugen- Strasse”.
Pomník má být něčím obrovským, věčným symbolem rakouské velikosti.
Jen na stavbě rámu pomníku bylo zaměstnáno přes 200 ruských válečných zajatců.
Také jsem stavitelům tohoto pomníku říkal, že ho odnese lavina, ale oni mi odpověděli, že bude zhotoven tak pevně, že bude vzdorovat jakékoli přírodní síle.

Na začátku února jsme se opalovali bez trička na Huda Ravně.
Stále žádný sníh a já byl opět cílem.
Skoro jsem se styděl, protože takovou zimu jsem opravdu ještě nezažil.

Na konci února začíná sněžit.
Nejdřív pomalu, ale pak čím dál víc, až nakonec začalo hodně házet, takže jsme museli odhrnovat sníh ze silnice.
Sníh byl suchý jako mouka.
Tehdy někteří lidé začali věřit, že moje sliby nejsou zbytečné.
Rusové také říkali, že v Rusku sice sníh je, ale že neznají jeho množství.
Nedokázal jsem si představit, že katastrofa je tak blízko.

8.
Dne 8. března 1916 jsem se po obědě vydal na vrchol, abych se podíval na dílo.
V jednu hodinu jsem šel od naší chaty na vrchol.
Byla pořádná bouřka.
Když jsem došel k Huda Ravně, uslyšel jsem jediný strašlivý výkřik z nesčetných hrdel, který okamžitě utichl.
Jdu pomalu dál, ale za chvíli ke mně přibíhají ruští zajatci a tváří se vyděšeně: “Lavina, lavina”.
Přiběhlo i několik rakouských dozorců.
Všichni, kteří přiběhli shora, byli tak vyděšení, že jsme z nich nemohli nic jasného dostat.
Ani my jsme nemohli nikoho dostat zpátky.
Všichni prohlásili, že se raději nechají zabít, než aby se vrátili.
Důstojníci a ženisté také ztratili hlavu a nevěděli, co mají dělat, protože veškeré spojení s Kranjskou horou a tamním komandem bylo na spadnutí přerušeno.

Veškerá práce se zastavila.
O tom, co se stalo na druhé straně Vršiče, jsme nic nevěděli.
Nikdo se neodvážil jít nahoru.
Ten den bylo naprosto nemožné připravit ruské zajatce na jakoukoli záchrannou akci a ani rakouští důstojníci neměli vůli a odvahu jít na místo neštěstí.
Začali jsme se dohadovat, kolik muselo být obětí.
Přesně to zatím nebylo možné zjistit, protože na průsmyku pracovali i ruští zajatci z druhé strany.
V tu chvíli jsme si však uvědomili, že chybí asi sto ruských zajatců a několik rakouských strážných.
Na naši stranu přiběhli také důstojníci z Tičarského domova a prohlásili, že na vrcholu je všechno zničeno a že Tičarský domov je zcela vyprázdněn.

Velitelství našeho sektoru se nacházelo v takzvané Schuttbarace na Huda Ravně a tábor ruských zajatců byl o něco níže v naší osadě.
Druhý den ráno přišli všichni důstojníci a ženisté ze Schuttbaraka do naší osady.
Všichni byli ozbrojeni revolvery, což nebývalo zvykem.
Požadovali, aby se dostavili všichni ruští zajatci.
Když se zajatci dostavili, vystoupila z jejich řad deputace tří Rusů, kteří tehdejšímu veliteli prohlásili, že na Vršič už nepůjdou pracovat, protože tato práce ohrožuje jejich životy a rakouské vojenské komando je k takové práci nesmí použít.
V této souvislosti se v rozhovoru pro časopis Vršičan objevil ing.
Schutt jim znovu pohrozil, že pokud budou nadále klást odpor, bude nucen použít zbraně.
Deputace odpověděla, že všichni zajatci jsou připraveni být zabiti a na práci na Vršiči již nepůjdou.
Odmítli také výzvu k záchranné akci s tím, že by byla zbytečná, protože vše, co bylo na vrcholu živé, bylo zničeno.
Pouze někteří vězni byli připraveni jít na vrchol v případě, že by se něco podařilo zachránit.
Jinak se Rakušané se svými ženisty a důstojníky báli jít na vrchol ještě více než Rusové.

Přesto se nás pár sešlo a hodili jsme to na Vršiče.
Když jsme tam dorazili, našli jsme strašnou spoušť.
Tam, kde byl předchozího dne rám Evženova pomníku, vysoký téměř 20 metrů, už nebylo nic vidět, jen tu a tam ležel ve sněhu zlomený trám nebo prkno.
Sněhu bylo hodně, byl nabalený.
Protože stále sněžilo a celý vrchol byl v mlze, stále se nedalo zjistit, odkud a jak se lavina vzala.

Lavina byla suchá.
Předpokládal jsem, že se na hřebenech Mojstrovky musel vytvořit balvan, který spadl na lavinovou plochu a spustil nově napadaný sníh.
Stále tedy hrozilo nebezpečí nových lavin, a to tím spíše, že nebylo vidět na vrcholy, abychom mohli posoudit, odkud nebezpečí hrozí.

Neviděli jsme žádná lidská těla.
Šli jsme do Tičarova domu.
Lavina se zastavila až u této chaty.
Před dveřmi, které byly zasypané sněhem, ležely více než tři metry sněhu.
Začali jsme kopat, abychom se dostali do chaty.
Brzy jsme vyhrabali dva Rusy, oba už byli mrtví.
Zdálo se, že je zabil puch.
Přestože se v době, kdy se stavěl Tičarův dům, dbalo na vyhledání a vymezení místa, aby chata byla bezpečná před lavinami, jen máloco zabránilo tomu, aby ji tato lavina strhla, protože byla tak prudká, že chatu naklonila asi o 15°.
Ještě dnes je vidět, že stěny chaty nejsou svislé.
Zvláště patrné je to u vstupních dveří, které jsou v pravém úhlu.

Dva mrtvé Rusy jsme vzali s sebou a pohřbili je na Huda Ravně.
Když si však při této příležitosti, při pohřbu těchto Rusů, ostatní vězni uvědomili, že na Vršiči je potřeba provést pouze záchrannou akci, rozhodli se poté zahájit výkopové práce.
Ne všichni šli, ale druhý den se jich na Vršič vydalo poměrně dost a začali kopat, protože přestalo sněžit.
Sníh byl tvrdý a práce byla velmi obtížná.
Vykopali asi 15 vězňů a jednoho strážného.
Všichni byli strašně znetvoření.
Tramvaj některým z nich utrhla hlavy, ruce a nohy.
Bylo vyloučeno, že by pod sněhem byly nějaké živé bytosti.
Krátce po práci, ještě téhož dne, se na stejném místě opět strhla lavina.
To znemožnilo jakoukoli práci při kopání a vězni už také neměli odvahu.

Laviny zasypaly také dvě stanice lanovky na vrcholu a v rokli pod naší osadou.
Katastrofa byla tedy dokonána.
Veškerá doprava přes Vršič byla zastavena.
Neměli jsme tušení, co se děje na druhé straně Vršiče.
Čekali jsme tedy asi 14 dní na rozkazy.
Přestalo sněžit a přišly krásné slunečné dny.
Protože však bylo třeba něco udělat, požádal mě velitel, zda bych se neodvážil jít přes Vršič do Kranjské Gory na velitelství, kde bych podal hlášení o katastrofě a dostal tam další pokyny ohledně osudu stavebního personálu a vězňů na naší straně.
Protože nikoho jiného na cestu připravit nemohli, šel jsem.

Odjel jsem tedy do Kranjské Gory a ještě téhož dne přivezl rozkaz, že všichni ruští zajatci mají být odvedeni do Sv.
Mariji a tam je umístit do kasáren.
Co se týče technického týmu, měli jít k řece Soča do Trenta a tam čekat na další rozkazy.
Na místě byl rovněž vyslán ing.
Gregor a já jsme dostali rozkaz odjet do Soky, kam jsme dorazili ještě téhož dne.
Ubytoval jsem se v hostinci Flajs, kde jsem se ještě z dřívějších dob dobře znal s hostinským.

Čekali jsme v Soce několik dní a pak jsme dostali rozkaz odjet s Engem.
Gregerem, abychom ještě téhož večera, když se setmělo, odjeli nákladním autem do Středního Logu pod Mangrtem, kde jsme měli převzít elekřinu.
Důlní železnici do Rabelje.
Bovec byl tehdy částečně v italských a částečně v rakouských rukou.
Cesta přes Kal a Koritnici za Bovcem, na křižovatce, byla sice průjezdná, ale ve dne nemožná, protože italské dělostřelectvo mělo silnici stále pod palbou.
I v noci Italové silnici opakovaně plašili.
Přes Predil se v té době nedalo dostat nákladním autem.
Proto dobře posloužila důlní železnice, protože doprava přes Vršič byla odříznuta.

Opravdu nás naložili na náklaďák a jeli jsme směrem na Kal a Koritnici.
Ale jakmile jsme tam dorazili, rakouské dělostřelectvo začalo dráždit Italy.
Náš náklaďák se náhodou dostal pod dělostřeleckou palbu.
Ve zmatku řidič sjel do příkopu, kde jsme uvízli.
Rychle jsme z náklaďáku vyskočili i se zavazadly.
Naštěstí se za námi objevil jiný náklaďák, naložil nás a odvezl dál do Sredního Logu.

Tam už čekala elektrická dráha a my jsme jeli dál do Rábelje.
Tamní šachta je hluboká asi 230 metrů.
Jeřáb nás vytáhl nahoru a asi v jednu hodinu v noci jsme byli v Rablje, který byl celý ve tmě kvůli italskému ostřelování.

Nejprve jsme šli do pekárny, kde jsme dostali čerstvý chléb.
Na cestě nikdo nebyl.
Všechno bylo zavřené.
Nakonec jsme u jednoho domu zahlédli záblesk světla.
Když jsme tam došli, viděli jsme, že před domem stojí vojenská stráž, která nám při vstupu zasalutovala v domnění, že tam patříme.
Vešli jsme do poměrně velké místnosti, krásně osvětlené, s dlouhým stolem uprostřed, který byl plný nejrůznějšího jídla a pití.
Nikde však nebylo ani živáčka.
Pořádně jsme si pochutnali na všech dobrotách a nakonec jsme se napili.
Pak jsme ulehli a usnuli.
Nikdy jsme nikomu za tuto službu nedali účet.

Nákladní auto nás pak odvezlo na nádraží v Trbiži a odtud jsme jeli vlakem do Kranjské Gory, kde jsme se hlásili na velitelství.
V Kranjské Goře jsme se dozvěděli, že lavina způsobila velké škody i na této straně, ale přesné informace zatím nejsou, protože na Vršiči po katastrofě nikdo nebyl.
Mezitím však bylo zjištěno, že celkový počet mrtvých vězňů je 110, kromě 6 nebo 7 dozorců.
To jsou tehdejší oficiální údaje, které však byly důvěrně hlášeny vyšším velitelstvím a civilisté byli drženi v nevědomosti.

Velení v Kranjské Goře vyklidilo všechny budovy až po Vršič a v budovách a kasárnách už nikdo nezůstal.
Rusové byli tak zpanikařeni, že si velitelé téměř začínali uvědomovat, že jim nebudou moci příliš pomoci.
Vojáci a jejich důstojníci byli neméně vyděšení.
Všichni chtěli pryč, třeba i na frontu, jen aby se dostali pryč od těch zatracených lavin.

V Kranjské Goře jsme tedy všichni čekali na další rozkazy.
Dne 3.
Dne 3. dubna jsem dostal rozkaz od podplukovníka Rimla (v té době již postupujícího), abych šel s 25 zajatci k Vossově chatě a začal kopat silnici, aby mohl být co nejdříve obnoven provoz.
Šel jsem tedy se zajatci do Mohyly, kde jsem je chtěl ubytovat v kasárnách, které tam byly ještě nedotčené.
Teď už tam žádní vězni nebyli, všichni zmizeli jako kafr.
Rozhlížím se, kam zmizeli, a vidím díru ve sněhu.
Podívám se dolů a vidím jen podrážky nohou vězňů.
Vězni se choulili v implantačních otvorech vojenské pece, která byla stále neporušená a zcela zasypaná sněhem.
Pec byla plná upečeného chleba, který vězni cítili.
Nechal jsem je, ať si v něm vybírají, jak se jim zlíbí, a zdálo se, že jsou spokojeni.
‘Hljeb harasho’, říkali, i když už byl více než tři týdny starý.

V následujících dnech pak za mnou přišli další vězni, důstojníci a ženisté a začali jsme kopat silnici.
Kvůli lavinám mě komando jmenovalo věštcem počasí.
Přidělili mi také poručíka, který pocházel z Tyrolska a jako takový prý dobře znal hory a sněhové podmínky.
Chodili jsme spolu a prohlíželi si tamní lavinová pole a vrcholy.
Poručík si myslel, že nejnebezpečnější jsou závěje na Mojstrovce, které jsou obrovské.
Takže můj předpoklad, že se lavina spustila směrem k Tičarovu domu, se ukázal jako mylný, protože na Mojstrovce stále visely balvany, a já to poručíkovi řekl.
Řekl, že to brzy uklidí, abychom byli v bezpečí.
Skutečně, o dva dny později jsme měli dvě 75mm děla a poručík začal střílet na závěje na Mojstrovce, nejprve granáty, ale protože se nic netrefilo, začal střílet šrapnely, ale ani s těmi nebyl úspěch.
Vyslal směrem na Mojstrovku více než 50 střel, ale bez úspěchu.
Tehdy jsem začal pochybovat, že výbuch nebo výkřik může v horách spustit lavinu.
Když viděl, že jeho snaha je marná, přestal střílet.
Mezitím pokračovala práce s odklízením sněhu.
Upozornil jsem poručíka, že hlavní lavina (Grundlavine), která se obvykle každoročně spouští ze Slemene, ještě nedorazila.
Odpověděl, že to není nebezpečné a že se nemusíme obávat, ale já jsem vyjádřil své pochybnosti.
Všichni jsme se ubytovali ve Vossově chatě.
Mezi ostatními důstojníky byl i poručík, český Němec, který v noci doslova šílel, protože se bál lavin a rušil spánek nás všech, kteří jsme byli v chatě.

V té době se na Vršičském sedle nacházela stáj se sedmi ušlechtilými koňmi, kteří patřili důstojníkům z rodu Tičarů a Vošitů.
Dostali jsme rozkaz odvézt tyto koně do Močila a odtud do Kranjské Gory.
Zkoušeli jsme to všemi možnými způsoby, ale nebylo to nic platné, protože koním hrozilo, že si při sněžení zlámou nohy.
Nikomu nic rozumného nešlo do hlavy.
Ještě tu byl sluha, který se o koně staral.
Ani tam se žádná lavina nekonala.

O našich problémech v Kranjské Goře se však dozvěděl desátník, který se v životě zabýval koňmi, a nabídl se, že koně zachrání.
Přišel k Vossově chatě a vzal s sebou několik zajatců a stanové sukně.
Nahoře srazil každého koně na zem, svázal všechny čtyři nohy k sobě a zabalil je do stanové sukně.
Pak je jako sáňky tlačil sněhem směrem k Mochilu, kde jsme koně chytili, rozvázali jim nohy a tím zachránili všech 7 koní.

Vše nasvědčovalo tomu, že silnice bude skutečně odblokována a znovu zprovozněna.
Ale lavina opět vše obrátila naruby.
Jednou v noci, když jsme šli všichni spát, se v půl jedné nad Vossovou chatou ozvalo strašné dunění a bubnování.
Důstojníci ve svých pokojích začali křičet a polosvlečení přiběhli do jídelny a ptali se, co se děje, protože se třásla země a chata se třásla také.
Z hřebene se snášela velká lavina.
Chvíli to hučelo a hřmělo a pak všechno utichlo.
Chatě se nic nestalo.

Druhý den ráno jsme viděli následky této laviny.
Obrovské masy sněhu se navršily téměř až na vrchol kopce, na kterém stála Vosshutte.
Po střechách chránících před lavinami nebylo ani památky.
Vše bylo smeteno do rokle pod Vossovou chatou a pak dál do Suché Pišenky.
Ty silné dřevěné sloupy, které byly spojeny železem, byly polámané jako sirky, vyrvané ze země.
Vypadalo to, jako by všechno bylo z papíru.

Záležitost jsme nahlásili velitelství v Kranjské Goře.
Celý technický tým včetně Rusů byl zcela demoralizován, takže velení vidělo, že bude nejlepší se přesunout.
V Kranjské Goře jsme nějakou dobu zůstali.
Pak nás odvezli do Jižního Tyrolska na tamní frontu.

To je historie silnice přes Vršič, která by se vlastně měla jmenovat “Ruská silnice”, protože ji postavili Rusové.
Vyžádala si mnoho utrpení a mnoho lidských obětí ze strany ruských zajatců.
Čísla nebyla nikdy známa, protože je komanda přísně tajila, ale podle vlastního úsudku počítám, že na Vršičské silnici položilo život nejméně 10 000 Rusů.

Vzhledem k tomu, že uplynulo 40 let od tohoto utrpení, je správné, aby byla jeho památka náležitě oživena.

Vzhledem k obrovskému množství dřeva použitého na stavbu silnice a k tomu, že se kácelo, kde se dalo, byly laviny v následujícím roce ještě divočejší.
Lavina odnesla “Schuttbarake” a jeho vilu, odnesla také osadu Zakotnik.

Následující rok bojovalo armádní komando proti lavinám tím, že udělalo cestu přes Vršič po levé straně současné silnice, ale ani to nepomohlo.

Protože po první světové válce připadla polovina silnice Itálii a polovina Jugoslávii, ztratila silnice na významu, protože nebyla průjezdná.
Italové však odvedli vynikající práci při opravě a konsolidaci své části silnice, zatímco jugoslávská část byla zcela zanedbaná.

Současná Jugoslávie se o tuto část silnice začala starat, což je třeba uvítat.

Po první světové válce jsem se v roce 1920 poprvé vydal přes Vršič k prameni řeky Šoča.
Přes sedlo mě pustil jeden Ital za hrst cigaret.
Pak jsem ještě několikrát přijel do Trenta, kde mě lidé dobře znali.
Obvykle jsem jezdil přes Predil, do Bovce a pak do Trenta.
Teď jezdím do Trenta přes Vršič každý rok, dokonce dvakrát, protože je to pro mě nejkrásnější část Slovinska.
Stále si rád povídám s lidmi z Trenta.

Zdroj: https: //vrsic.livejournal.com/2537.html