Horský průsmyk Vršič, Slovinsko, Zpět v čase
Sočská fronta – Fronta Isonzo
Tento příspěvek je také k dispozici v:
Sočská fronta – Fronta Isonzo
Sočská fronta - Fronta Isonzo
Sočská fronta – Fronta Isonzo
Nejkrvavější vojenský střet v horském terénu v okolí Vršičského průsmyku
První světová válka začala výstřelem v Sarajevu 28. června 1914. Gavrilo Princip mladý Bosňan zavražděný arcivévodu Františka Ferdinandanásledníka rakousko-uherského trůnu. Státy Evropy vytvořily dva hlavní politické a vojenské bloky spojeneckých mocností. Na jedné straně stálo Rakousko-Uhersko, Německo, Itálie a Turecko. Na opačné straně Anglie, Francie, Rusko, Srbsko, Černá Hora a Japonsko. Následovalo vyhlášení války na všech stranách a 4. srpna 1914 začala první světová válka na několika frontách a bojištích: západní fronta sahala od Severního moře až ke švýcarským hranicím, kde proti sobě stály anglické/francouzské a německé armády. Východní fronta, kde Rakousko-Uhersko bojovalo s Ruskem v Haliči a Německo se střetlo s Ruskem ve Východním Prusku od Baltského moře po rumunské hranice. Druhým rakousko-uherským bojištěm byla balkánská fronta proti Srbsku.
Sočská fronta - Fronta Isonzo
Sočská fronta – Fronta Isonzo
Do války se zapojilo Japonsko a Turecko a otevřely se další fronty. Když v roce 1917 vstoupily do války na straně Angličanů, Francouzů a Rusů Spojené státy americké, stala se válka skutečně světovou. Válka skončila kapitulací Německa 11. listopadu 1918. Této války se zúčastnilo 36 států z 57 států světa. Bylo mobilizováno 70 milionů mužů, z toho 10 milionů padlo..
V městečku Kobarid / Caporetto v oblasti Údolí Soča (italsky Isonzo), jedné z nejmalebnějších oblastí Slovinska, se dnes nachází velké muzeum 1. světové války, známé pod názvem Kobaridské muzeum. Z iniciativy místní skupiny získalo v roce 1992 cenu Valvasor, nejvyšší slovinské muzejní ocenění, a v roce 1993 získalo muzejní cenu Rady Evropy. Každoročně sem přijíždí obrovské množství návštěvníků z Rakouska, Itálie, Slovinska, Polska, České republiky, Slovenska, Maďarska a dalších zemí, aby si prohlédli exponáty zachycující události jednoho z nejkrutějších bojišť, jak jsou zachyceny obrazem i psaným slovem – dopisy a deníkovými záznamy . Prohlížejí si exponáty, vzdávají úctu a přemýšlejí o ničivých hrůzách války.
Muzeum války představuje události, které se odehrály během první světové války na sočské frontě / frontě Isonzo v letech 1915-1917. Zahrnují dva a půl roku téměř statických bojů na bojišti a podrobně zobrazují bitvy na sočské frontě, které byly jedním z nejkrvavějších vojenských střetnutí v hornatém terénu v dějinách.
Sočská fronta vznikla, když Itálie, do té doby prohlášená za neutrální, opustila své spojence a spojila se s Angličany, Francouzi, Rusy a 23. května 1915 vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. Změnou stran Italové usilovali o získání dalších území, která byla součástí Rakouska-Uherska a sahala až k Istrijskému poloostrovu a zahrnovala i námořní přístav Trst/Terst.
Někdejší spojenci se střetli na tzv. sočské frontě, v jihozápadní oblasti rakousko-uherské hranice. Linie o délce 600 km sahala od styku tří hranic, Švýcarsko-Itálie-Rakousko, přes Tyrolsko, Korutany a údolí Soče až k Jaderskému moři.
Hlavní akce se soustředily na 90 km strmého, skalnatého a hornatého území nad údolím Soče, oblasti obývané Slovinci již od starověku.
Byl to krvavý boj dvou obrů na strmém skalnatém terénu, nad horami, kde se váleli. Krnských horách, Gambon a Vršičským průsmykem, přičemž každá strana byla krutě odhodlaná. Italská armáda dosáhnout průlomu Vipavským údolím, směrem k Lublaňské kotlině a Terstu. Rakousko-uherská strana byla stejně odhodlaná udržet své přirozeně opevněné pozice na hranici skalnatých horských vrcholů.
Byl to boj mezi dvěma velmocemi, italskou a rakousko-uherskou, o území osídlené na obou stranách řeky. Soči a dále na jih k Jaderskému moři slovinským obyvatelstvem. Většina mužů z této oblasti byla naverbována do rakousko-uherské armády, avšak menší počet, žijící v italských hranicích, do italské armády. Bylo to místo nejkrvavějších bojů v první světové válce a nejkrutějších bojů na slovinském území, co se týče padlých, zraněných a zmrzačených vojáků a vyvlastněného obyvatelstva, které zůstalo bez domova.
Sočská fronta – Fronta Isonzo
Na rakouské straně byli obyvatelé z vesnic vyprázdněni a vystěhováni do Kraňska. Rakouské úřady vystěhovaly 80 000 vesničanů z jejich domovů v údolí Soče a okolí Gorice (Goriška a Posočje). Italové na své straně sočské fronty vyhnali asi 12 000 slovinských obyvatel a rozptýlili je po celé Itálii. Všichni tito lidé se do svých zničených domovů a zpustošených polí vrátili až v roce 1919.
Sočská fronta ve svých 12 ofenzívách, z nichž několik bylo velkých a v nichž se kromě ničení a ztrát na životech nic moc nezískalo ani neztratilo, zůstala po celou dobu statická, s výjimkou menších postupů a ústupů na obou stranách. Mezitím byly použity nové strategie, včetně plynu, minometů, ničivých zařízení, které byly inovativní a měly za následek obrovské ztráty na životech.
První bitva na sočské frontě (23. června – 7. července 1915) Italská armáda se pokusila dobýt předmostí na řece Soča u Tolminu a Gorice.
Druhá bitva na sočské frontě (18. července – 10. srpna 1915) Opět pokus o útok na předmostí Gorice. Italové dosáhli určitých zisků, které pak ztratili.
III. bitva na sočské frontě (18. října – 4. listopadu 1915) Další pokus Italů o obsazení pozic a předmostí. Poprvé použili letadla. Bez úspěchu.
IV. bitva na sočské frontě (10. listopadu – 5. prosince 1915) Zuřivý pokus o dobytí města Gorica za použití dělostřelectva a letadel s cílem systematického zničení. Podařilo se dobýt pouze některé zničené oblasti na předměstí.
V. bitva na sočské frontě (11. – 16. března 1916) Pokus o dobytí Tolminu a Gorice byl opět neúspěšný.
VI. bitva na sočské frontě (6. – 17. srpna 1916) Dva hlavní cíle italské armády byly Gorica a Doberdobská planina. Tentokrát se jim podařilo dobýt zničené město Gorica a planinu Doberdob, zatímco rakouská armáda ustoupila na svou pomocnou linii. Italové se je pokusili zahnat dále zpět, ale podařilo se jim pouze obsadit vesnici Opatje selo. Opět se jim nepodařilo splnit jejich hlavní cíl probojovat se k Trstu/Triestu, strategicky důležitému námořnímu přístavu.
VII. bitva na sočské frontě (14. – 17. září 1916) Italové zatlačili obránce za hrad Miren a některé jejich pozice.
VIII. bitva na sočské frontě (10. – 12. října 1916) Italové dosáhli zanedbatelných úspěchů.
IX. bitva na sočské frontě (31. října – 4. listopadu 1916) Italská letadla bombardovala město Sežana a vesnice Dutovlje a Miramar. V prudkých nájezdech tří bitev Italové postoupili o 3 až 4 kilometry, ale průlom k Terstu se jim nepodařil.
X. bitva na sočské frontě (12. května – 5. června 1917) Další pokus o útok na Terst branou ve Vipavském údolí. Došlo ke třem velkým útokům. Nakonec Rakušané znovu získali ztracené pozice na linii Flondar-Fornazza-Vršič.
XI. bitva na sočské frontě (17. srpna – 15. září 1917) Představovala největší úsilí na italské straně, chtěli, aby to byla poslední a rozhodující bitva. Hlavní aréna se nacházela mezi Tolminem na řece Soča a mořem. Dosáhli úspěchu a postoupili na několika místech, čímž donutili rakouskou armádu k ústupu. Oslabená rakouská armáda musela připravit velký protiútok, pokud chtěla zastavit další postup Italů.
Bitva na 11. sočské frontě byla nejkrvavějším vojenským střetnutím ze všech 12 sočských bitev a vůbec nejkrutějším střetnutím na slovinské půdě. Během 27 dní padlo 40 000 italských vojáků, 108 000 jich bylo zraněno. Na rakousko-uherské straně bylo 10 000 mrtvých, 45 000 raněných, 20 000 nemocných a 30 000 nezvěstných.
Sočská fronta – Fronta Isonzo
Spotřeba munice byla obrovská. Italové vystříleli téměř 3 miliony granátů, rakousko-uherská armáda 1 500 000 granátů z lehkého dělostřelectva, 250 000 ze středního a 22 000 z těžkého minometu. Síla a použití dělostřelectva se na sočské frontě od 1. bitvy, kdy Rakušané vystříleli 55 000 granátů, horentně zvýšila.
XII. bitva na sočské frontě (24. října – 27. října 1917) V rámci příprav na protiútok a vzhledem k nedostatku vojáků požádal císař Karel I. německého císaře Viléma II. o pomoc. Němci souhlasili a připravili velký překvapivý útok od Horní Soče na severu. Pomoc přišla v podobě vojsk, podpořená použitím jedovatého plynu a koordinovanou akcí pěchoty a dělostřelectva. Italská armáda byla úspěšně vytlačena z pozic, které získala při předchozím útoku.
Byla to poslední bitva na sočské frontě, italská armáda ustupovala v rozkladu nebo v obrovském počtu zajatců.
Od května 1915 do října 1917 přišlo o život více než milion lidí a nesčetné množství jich bylo zraněno, zmrzačeno nebo pohřešováno. Zanechali za sebou nepopsatelnou zkázu a skutečnou lidskou, ekologickou a ekonomickou katastrofu.
Rakouská historická vojenská studie Poslední válka Rakouska-Uherska uvádí, že bitva 87. pěšího pluku z Celje na Korutansku o Malý Vrh u Škabriel byla nejprudší bitvou všech rakousko-uherských jednotek v dějinách monarchie.
Krvavá válka byla stejně nesmyslná jako ničivá a začala proto, že některé země, které neměly koloniální majetek, si přály nějaký získat. Itálie vstoupila do války pod podmínkou, že jí spojenci postoupí území až po Trst/Triest a Istrii. Spojenci na tyto požadavky po válce přistoupili a ignorovali práva slovinských obyvatel, kteří si přáli být součástí nově vzniklého mnohonárodnostního jihoslovanského státu – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pro celé slovinské Přímoří/přímořskou a gorickou oblast, která se dostala pod útlak italského fašistického režimu, začalo velmi trpké období v dějinách slovinského národa. Trvalo až do konce druhé světové války, kdy italský fašistický režim s plnou státní mocí vynaložil veškeré síly na změnu etnické identity regionu ze slovinské na italskou. Brutální útlak skončil až s koncem druhé světové války, kdy byla oblast připojena k Socialistické federativní republice Jugoslávii a stala se součástí severní republiky – Slovinska.
Konfrontace na sočské frontě byla o to složitější, že Rakousko-Uhersko bylo mnohonárodnostním státem, v němž žili Němci, Maďaři, Italové, Slovinci, Chorvati, Srbové, Bosňáci, Češi, Slováci a Poláci. Na konci kruté války se rakousko-uherská monarchie rozpadla a nastala půda pro nové historické období vzniku řady národních států.
Po první světové válce vznikl národní stát Maďarsko a Československo. Následně Slovinci, Chorvati a Srbové vytvořili svůj mnohonárodnostní slovanský stát – Stát Srbů, Chorvatů a Slovinců (1918-1929), později přejmenovaný na Království Jugoslávie (1929-1941).
Po druhé světové válce se z ní stala Socialistická federativní republika Jugoslávie (1945-1992). V roce 1991 Slovinsko vyhlásilo svou suverenitu jako nezávislý demokratický stát a stalo se Slovinskou republikou. Získalo zpět některá svá etnická území, včetně údolí řeky Soča, ale Terst s okolím Slovinska byl přidělen Itálii.
Sočská fronta – Isonzova fronta napsal Aleksandra Čeferin – zdroj: zde
Plakát A1
Podstavec
Plakát A1
Podstavec
Podstavec
Ubytování v horské chatě
Slovenščina
English
English
Bosanski
Dutch
Hrvatski
Čeština
Dansk
Dutch
Suomi
Français
Deutsch
Magyar
Italiano
Polski
sрпски
Slovenčina
Español
Svenska
Deutsch
Výlety a túry na mapě
Vaše další destinace ve Slovinsku?
Horská chata Erjavčeva je otevřena celoročně. Rezervujte si pobyt a strávit nějaký čas v přírodním ráji Triglavského národního parku (UNESCO) nedaleko Kranjské Gory v horském průsmyku Vršič v srdci Triglavského národního parku.
Rezervujte si pobyt
Slovenščina
English
English
Bosanski
Dutch
Hrvatski
Čeština
Dansk
Dutch
Suomi
Français
Deutsch
Magyar
Italiano
Polski
sрпски
Slovenčina
Español
Svenska
Deutsch
Online obchod se suvenýry
Plakát A1
