In the shelter of the yellow larch trees below Vršič, the mountaineers of Jesenice are celebrating a high jubilee – 100 years of the Erjavčeva’s hut, which they manage. It is one of the few mountain outposts in Slovenia that is also open in winter.

Kousek od silnice na Vršešku, za 22. zatáčkou, stojí na kopci v úkrytu modřínů Erjavčeva chata, pojmenovaná po slovinském přírodovědci Franu Erjavcovi. První chatu na tomto místě postavili Němci již v roce 1901. Vosshütte, jak se jí říkalo, sloužila za první světové války stavitelům silnice do Vršic a poté se dostala do slovinských rukou.

“Když po první světové válce převzali chatu členové Slovinského horolezeckého spolku, která byla jinak ve špatném stavu, byla to jistě velká aktivita pro všechny horolezce, zejména pro ty, kteří milují hory. Na druhou stranu byla v té době důležitá i pro posílení národního uvědomění všech Slovinců,” zdůrazňuje Janko Rabič z Jesenického horského spolku.

Bezpečný úkryt pod hradbami Prisank, Mojstrovka převzaly po druhé světové válce Horské spolky Jesenice. Chata byla zrekonstruována a otevřena v roce 1922. Brzy byla do chaty zavedena elektřina a telefon. A – což byla tehdy i dnes výjimka – chata byla otevřena celoročně. “Pro slovinský alpinismus to bylo v té době velmi, velmi důležité. Někdy se u nás sešly tři, čtyři nebo dokonce pět generací. Uroš Zupančič, později Janez Kunstelj, toho hodně věděl a mohl říct. A pokud jste měli otevřené uši a oči, mohli jste se toho hodně dozvědět,” vzpomíná mezinárodní horský vůdce Klemen Volontar.

Jednu zimu bylo údolí téměř nepřístupné.

Jak vysvětluje předseda Jesenického horolezeckého spolku Ivo Ščavničar, v zimě se v Erjavčevě koči koná mnoho kurzů, kde se mladí lidé učí, jak se chovat v zimě na horách, a také kurzy pro ty, kteří se připravují na zimní průvodcovství. Ale zima na Vršiči se projevuje dodnes. Na vrcholu průsmyku leželo podle odhadů před lety i více než deset metrů sněhu a na štítech ještě více. Ščavničar zároveň přiznává, že hledání správců chaty je poměrně náročné. “Byla období, kdy bylo údolí téměř nepřístupné. Musíme si uvědomit, že zde hrozí i sesuvy půdy, takže byly chvíle, kdy byli odříznuti od světa,” řekl.

Donedávna se cesta pluhovala jen na prvního máje, takže jsme v batohu vezli spoustu zboží, vzpomínají respondenti. “Bylo třeba šlapat. Někdy sníh sahal až po pás. Pak jsme ho trochu zorali a trochu vyšplhali. Zkrátka tímto způsobem byla chata každý víkend plná. Ale byla i období, kdy byla tak plná, v novější době. Dokonce jsme pro správce přijeli i s vrtulníkem. Velkým zlomem bylo, když se chata zbourala a postavila se nová. Kvůli těmto okolnostem byla na pěkných pár let zavřená a přišla o všechny stálé zákazníky,” řekl Volontar.

Podle Ščavničara si nová chata získává dobrou pověst. “Neustále se přizpůsobujeme přáním a potřebám návštěvníků. Myslím, že tato chata pomalu získá teplo, které si pamatuji z mládí,” řekl předseda Jesenického horolezeckého spolku. Proto se snaží zachovat a oživit původního ducha hor a zároveň dbají na pohodlí a vždy bezpečný přístup. “Protože jsme srdeční, šťastní, cílevědomí a pracovití lidé, umíme si také udělat radost. Jsme zkrátka horolezci,” zdůraznil Janko Rabič.