Během první světové války protékala řeka Soča (italsky Isonzo) severojižním směrem podél tehdejší rakousko-italské hranice a po vyhlášení války Rakousku-Uhersku 23. května 1915 otevřela novou 600 km dlouhou frontu. V letech 1915 až 1917 se zde odehrálo celkem 12 velkých bitev, přičemž 11 z 12 ofenzív zahájila italská strana. Navzdory snahám Rakouska-Uherska obnovit staré obranné prvky v horských průsmycích a opevnit rozeklané hory, které lemovaly jeho stranu řeky, spojenci nakonec první světovou válku vyhráli, což vedlo k připojení území dnešního Slovinska k Itálii na základě Rapallské smlouvy z roku 1920.

Během bojů o Isonzo bylo mnoho z 300 000 obyvatel údolí Soča vysídleno do středního Rakouska-Uherska, aby se vyhnuli křížové palbě na frontové linii, zatímco jiní byli nuceni opustit své domovy a přemístit se do kasáren. Nespočet obyvatel se již nikdy nevrátil a o tisících vojáků, kteří byli do regionu převezeni a zemřeli zde, se dochovalo jen málo záznamů a stop.

V následujících letech prošel region ještě větší proměnou a mnoho starých míst z první světové války zůstalo ležet ladem. Italizace se změnila v okupaci nacistickými německými vojsky a nakonec byl region na konci druhé světové války začleněn do Jugoslávie. Teprve v roce 1991 získali Slovinci nezávislost a dnes se mnozí obyvatelé údolí Soča živí dobrodružnou a kulturní turistikou.

Zejména nadace známá jako Ustanova Fundacija Poti Miru v Posočju se snaží zabránit tomu, aby stopy první světové války zmizely. Ve spolupráci s Institutem pro ochranu kulturního dědictví vytvořila Pot Miru neboli „Stezku míru“, 90 km dlouhou stezku, která rozděluje některá významná místa 1. světové války a přírodní zajímavosti údolí Soča do pěti jednodenních úseků.

První úsek procházky je dlouhý přibližně 11 km a vede z městečka Log pod Mangartom do skanzenu Čelo, bývalého rakousko-uherského dělostřeleckého opevnění severně od města Kal-Koritnica. Na stezku jsem se napojil asi 5,4 km jižně od Logu pod Mangartom, u pevnosti Kluže, která je má vynikající vyhlídku na soutěsku řeky Koritnice.

Navzdory svému strategickému významu při obraně horského průsmyku Rombon během Napoleonovy invaze v roce 1809 byla pevnost Kluže v době začátku první světové války zastaralá a částečně ji zničila neúnavná dělostřelecká palba italských vojsk. Zbylá impozantní stavba z šedého kamene kontrastuje s klidem hluboké rokle a okolních lesů.

Po silně zalesněné stezce asi 4 km jihozápadním směrem se Stezka míru otevírá na zakřivené zpevněné cestě, značení stezky směřuje k vojenskému hřbitovu z 1. světové války v Bovci: mýtině lemované stromy s několika malými šedými mohylami, které se tyčí mezi travinami. Během 1. světové války zde byly narychlo vytvořeny hromadné neoznačené hroby, aby se zajistila místa k odpočinku a zabránilo se šíření nemocí; italští a maďarští vojáci byli pohřbíváni vedle sebe. Po první světové válce byly italské ostatky exhumovány a přeneseny na italský vojenský hřbitov v Caporettu, dnešním slovinském městě Kobarid. Ostatky více než 600 rakousko-uherských vojáků pak byly shromážděny z okolních provizorních hřbitovů a pohřbeny zde v Bovci, ale pouze čtvrtina z nich dostala náhrobní kameny.

Sehnula jsem se v mokré trávě a očistila kámen od houbovitého mechu. Žádné jméno, žádné datum: hrob byl prostě ozdoben vytesaným křížem. Uhnul jsem stranou k jeho sousedovi a hledal nějakou identifikaci osoby pod ním, ale nic jsem nenašel. Znovu a znovu jsem kličkoval mezi řadami náhrobků, ale žádný neobsahoval žádné informace o vojácích, kteří zemřeli. Při pohledu na řady šedivých kamenů mě přemohla nespravedlnost, že tolik lidí položilo život, jen aby jejich oběť byla zapomenuta a jejich totožnost zmizela.

Když jsem pokračoval asi 1 km na jihozápad, minul jsem hranici města Bovec. Zde hnědostříbrná cedule označovala vstup do Ravelniku, dalšího bývalého rakousko-uherského dělostřeleckého opevnění. Cedule, ozdobená zrezivělou vojenskou výstrojí, jako jsou kulky, přilby a ostnatý drát, nesla nápis „Isonzo Front“ v několika jazycích.

Úzké příkopy vyložené šedými kameny vedou k betonové bráně zabudované do kopce. Velké zrezivělé plechy ze zakřiveného žebrovaného plechu tvořily chráněnou střechu nad otevřenými částmi zákopů. Navzdory kapsám zelené fauny a paprskům slunečního světla, které unikaly skrz listí, bylo na místě strašidelné ticho, které vytvářelo znepokojivou atmosféru.

Dnes jsou zákopy v Ravelniku obnoveny do původního stavu a u příležitosti stého výročí první světové války jsou naplánovány rekonstrukce a prohlídky s průvodcem. V den, kdy jsem tam byl, však bylo jediným zvukem šoupání mých nohou, když jsem nesměle procházel betonovými dveřmi, které vedly do sítě jeskyní a tunelů hluboko uvnitř kopce.

Když jsem se potácel jedním z tunelů, přemýšlel jsem, jak mohli vojáci bojovat a žít v téhle tmě, kdy nad hlavou vybuchovaly bomby a střílely kulomety. V Bovci často prší, což mě přimělo přemýšlet o bažině bahna, která se v této jeskyni pravděpodobně nahromadila.

Vyšel jsem na slunce a zamířil k malé dřevěné boudě, která kdysi sloužila jako vojenská ošetřovna. Uvnitř byly dvě palandy, skromná sbírka konzerv s jídlem a černobílé fotografie z místa za války. Při pohledu na snímky vojáků, při pohledu na jejich kamarádství a snímky jejich každodenního života jsem pochopil, jak se toto místo mohlo cítit jako domov, bez ohledu na to, jak krátkou dobu zde byli.

Asi 3 km jihozápadně od Bovce, blíže ke Kal-Koritnici, kde končí první úsek Stezky míru, nabývá řeka Soča na rychlosti; rychle tekoucí proud a břehy lemované divokými květinami vytvářejí pozoruhodný kontrast mezi přírodní krásou údolí a pochmurnou historií.

Řece Soča se přezdívá Smaragdová kráska díky její smaragdově zelené vodě, která je proslulá svou čistotou. Mohl jsem vidět hejna endemických pstruhů mramorových a lipanů, kteří líně plavali po dně řeky mezi kameny, přestože byla několik metrů hluboká. Když jsem se vyhříval na slunci a v pestré krajině, cítil jsem, jak ze mě spadla tíha z předchozích zastávek dne.

Brzy stezka přešla přes vratký dřevěný most a vstoupila do obzvlášť krásné části údolí. Břehy řeky lemoval jemný bílý písek a voda získala akvamarínový odstín. V popředí se tyčila hora Rombon a kolem jejího vrcholu se pomalu ploužily mraky. Ptáci si navzájem odpovídali na volání z větví lesů, jejichž kousky se zbarvily do ostrých podzimních odstínů červené, sytě oranžové a zářivě žluté. Asi hodinu jsem seděl na okraji balvanu v polovině cesty přes most a s naprostým klidem obdivoval výhled.

Když se obloha začala zbarvovat do slabě oranžové, zvedl jsem se k odchodu a teprve tehdy jsem si uvědomil rytiny na balvanu vedle mě:

P.A.

bh J.R.4

7.IV.1916

Prsty jsem přejížděl po ostrých hranách nápisů a žasl jsem nad tím, že ani po obnově přírody nemohou stopy první světové války z tohoto odlehlého koutu světa zmizet.