Prezident Tito v chatě na Vršiči (1954)

Prezident Tito v chatě na Vršiči (1954)

Více než tři hodiny soudruh Tito přátelsky rozmlouval s našimi horolezci a čekal na chvíli, kdy bude nutné vyrazit i za tmy, aby si počíhal na tetřeva. Nadšeně vyprávěl o svých loveckých úspěších a trofejích ulovených na různých místech. Brzy se ukázalo, že soudruh Tito je vynikající lovec a střelec, protože každý kus zvěře – i na velké vzdálenosti – zasáhl jedinou ranou. Mluvil o kozorožci s výjimečnými parohy, o divočákovi vážícím přes 300 kilogramů s nádhernými kly, o tetřevovi, o vlčici a také o dvou medvědech, kteří žijí v ohradě na jeho zahradě a kterým rád nosí cukr.

Většina z nás poštovních zaměstnanců není myslivci, a tak nebylo divu, že mu soudruh Mrak popřál hodně štěstí na lovu, čímž se dopustil faux pas proti myslivecké etiketě, protože myslivci se štěstí nepřeje. Soudruh Tito se vydal na lov a čekal na první svítání. Ale podívejte se – smůla! Tetřev nezpíval a nebylo možné se k němu přiblížit. Když se vrátil, soudruh Tito žertoval, že za to může pošťák, který mu popřál štěstí. Přesto zůstal v dobré náladě a v poledne nás pozval, abychom se s ním vyfotografovali. Vyfotografoval nás, načež ho soudruh Maček vyfotografoval mezi námi.

Druhý den ráno čekal znovu. Silný liják o půlnoci pročistil vzduch a soudruh Tito se znovu vydal za tetřevem. Tentokrát mu nikdo nepřál štěstí, a tak sbalil pěkného starého tetřeva a pro jistotu i tetřívka.

Soudruh Tito se v naší chatě cítil velmi dobře. Podepsal se do knihy hostů pod číslem 152 a napsal pochvalné věnování do pamětní knihy. Prohlédl si také fotoalbum, které barvitě zachycuje výstavbu naší chaty od jejího vzniku až po založení Horolezeckého spolku PTT v Lublani. Byl spokojen s obsluhou, která měla podle jeho přání důsledně horolezecký charakter, a ani palandy mu nevadily; poznamenal, že jsou měkké a že se na nich sladce spí. Dočasná správkyně chaty, sympatická Ančka, se mu po celou dobu pobytu bezvadně a bez nejmenších rozpaků věnovala a povídala si s ním zcela přirozeně, domácky. Proto se při fotografování postavil vedle ní a při loučení jí pevně stiskl ruku.

Na památku jsme mu dali pohlednice a následující den umělecky zvětšenou fotografii Poštářské chaty s Mojstrovkou v pozadí, aby mu připomínala jeho pobyt. Návštěvou tak vzácného hosta se nám, pošťáckým horolezcům, a chatě na Vršiči dostalo zvláštního uznání, kterého si umíme vážit. Klidná horská atmosféra v jednom z nejkrásnějších alpských koutů ho velmi potěšila, a proto slíbil, že Vršič a naši chatu opět navštíví. Popřáli jsme soudruhu Titovi hodně zdraví – a už nikdy mu nebudeme přát hodně štěstí na lovu.