Tento příspěvek je také k dispozici v:

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinští a další vojáci ve svých vzpomínkách a svědectvích vyjadřují šok z bojů na frontě, které přesáhly hranice jejich očekávání, utrpení a boje. Kromě tohoto líčení, které, zdá se, nepřekonává škálu zážitků a emocí, jež prožívali vojáci jiných národů, je sočská fronta výjimečná zejména tím, že kromě bojů na Krasu, v Gorici a v údolí řeky Soča nesla zvláštní duševní energii. Tato energie pramenila z její územní polohy – nacházela se na území, které vojáci slovinské národnosti většinou uznávali jako součást svého národního a etnického dědictví. Spolu s touto frontou se objevil i národněobranný narativ: boj proti zrádným Italům, kteří se snažili zmocnit slovinské půdy.

Váleční zajatci a rakousko-uherští vojáci procházejí kolem skladů a polního lazaretu poblíž města. Voss Hut, dnešní Erjavčeva Koča.

(majetek Uroše Košira)

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Vzpomínku na sočskou frontu sdílí i mnozí civilní obyvatelé Slovinska, přestože ji zažili buď přímo, nebo byli jejími důsledky postiženi nepřímo, neboť její dopad sahal hluboko do vnitrozemí a zahrnoval velkou část slovinského etnického území (Guštin, 2005, s. 64-70). Mnozí Slovinci zažili vznik bojiště nejbezprostředněji, když pozorovali část z přibližně 30 000 lidí z oblasti Gorice, Krasu a údolí řeky Soča, kteří byli nuceni rychle opustit pohraniční oblasti, když se vytvářely frontové linie.

Pro „uprchlíky z Gorice“ zanechala sočská fronta ještě hlubší stopu, protože tito převážně venkovští obyvatelé byli nuceni opustit své majetky a nejen se přestěhovat do neznáma – do provizorních táborů nebo k příbuzným – ale také zcela změnit svůj způsob života (Svoljšak, 2010, s. 228-240). Jak by mohla vzpomínka na sočskou frontu nezanechat stopu na členech „dopravní jednotky“ lublaňského Dobrovolného hasičského a záchranného spolku, kteří denně dobrovolně převáželi raněné vojáky z lublaňského nádraží do četných improvizovaných vojenských nemocnic ve městě a zpět k vlakům? Za čtyři roky přepravili 1 500 000 raněných (ZAL 1).

Tisíce obyvatel západního a středního Slovinska s obavami naslouchaly dunění dělostřeleckého bombardování, zejména tomu, které se soustředilo na začátku sočských bojů a jehož ozvěna se ozývala až na východ do Lublaňské kotliny (Guštin, 2005, s. 71). Denní tisk varoval před italskou hrozbou:

„Nebezpečí, které vám hrozí od starého nepřítele, sjednotilo celý jugoslávský národ na jihu. Vidíme a víme jen toto: Rakousko je dnes věcí Jugoslávie. Tato země je rakouská a jugoslávská. Nepřítel Rakouska nemůže být naším přítelem, stejně jako náš nepřítel nebyl, není a nebude přítelem Rakouska. Že je tomu tak s Italy, je zřejmé i Srbům mimo Rakousko. Dnes celý jugoslávský svět povstává s hromovým pokřikem proti italské drzosti. Slova vůdce Chorvatsko-slovinského klubu, doktora Korošce, zazněla jako signál: „Ruce pryč od naší země a našeho osudu!“.“ (Slovenec, 25. května 1915, s. 1).

Sočská fronta znepokojovala také intelektuály a politiky. Pro ně se stala dalším důvodem k obavám a hlubšímu propojení s rakousko-uherským státem a armádou, neboť sočská armáda chránila slovinské území před válečným zničením a nepřímo bránila nejen hranice rakousko-uherské monarchie, ale i slovinské země a státní hranice (Škerl, 2007).

Kromě politiků se rozhodl zůstat věrný císaři i mladý Jože Šinc z Breginje, který byl přesvědčen, že jen císař a silná říše je mohou ochránit před Italy a jejich králem, kteří se snažili zmocnit slovinského území. Jako obyvatel Breginje si velmi dobře uvědomoval, co znamená žít pod italskou nadvládou. Vzpomínka na rok 1866, kdy Italové anektovali Benátsko a Rezii, byla v tomto regionu stále velmi živá (Šimac, 2002, s. 194).

Pohled na skladovací prostory Fassungsstelle Vosshütte pod dnešní Erjavčeva Koča. V prvním roce války byly pro skladování zřízeny různé vojenské stany, které byly později nahrazeny dřevěnými konstrukcemi.

(majetek Uroše Košira)

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinští vojáci zažili sočskou frontu ještě bezprostředněji a později na ni živě vzpomínali. Pro slovinského brance mobilizovaného v roce 1914 nebo v prvních měsících roku 1915 byla sočská fronta druhou frontou po Haliči nebo Karpatech. Většina slovinských vojáků, již zocelených bojem na předchozích frontách, dorazila na sočské bojiště až počátkem léta 1915. Do té doby první ešelon vyslaný na frontu tvořili především záložníci a vojáci čekající na přidělení k doplnění mateřských frontových jednotek, tedy náhradní prapory. Zkušenosti ze sočské fronty pro ně byly zcela odlišné ve srovnání s frontovými vojáky, kteří následovali.

Atmosféru v době vypuknutí válečného konfliktu s Itálií barvitě popsal o pět let později Ivan Matičič, voják 27. domobraneckého pěšího pluku, který byl v květnu 1917 přejmenován na 2. horský střelecký pluk:

„Devátý pochodový prapor našeho pluku se musel přesunout na gorickou frontu, protože Itálie zradila svého spojence Rakousko. Několik týdnů jsme se potulovali v okolí Tolminu a kopali zákopy. Když se válka stala nevyhnutelnou, 20. května 1915 jsme se vydali na horu ke kostelu svaté Marie nalevo od Tolminu a obsadili ho. Na svatodušní neděli ve tři hodiny ráno jsme dostali krátkou telefonickou zprávu: „Od půlnoci jsme ve válce s Itálií. Připravte se! Tato nečekaná zpráva námi otřásla. Podívali jsme se na sebe a trpce se usmáli. Poručík Ringel, který se jevil jako statečný muž, ale nakonec utekl do týlových linií, začal třást pěstmi: „Díky Bohu! Konečně se naskytla příležitost krvavě se pomstít za všechny ty proradné intriky a zločiny, které nám způsobili! Počkejte, vy italští pokrytci, vy bezcenní švábi, dostanete, co vám patří, i když je nás jen pár! Začněme, hoši!“ (Hmelak, 1968, s. 36-37).

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

SLOVINSKÝ VOJÁK

Kdo byl slovinský voják na sočské frontě? Slovinští vojáci si stejně jako ostatní nevybírali bojiště; jejich zařazení na sočskou frontu určovalo vojenské velení, které rozdělovalo jednotky mezi tři fronty: východní, balkánskou a jihozápadní, které musela rakousko-uherská armáda udržovat. Během dvou a půl let bojů mezi mořem a Rombonem došlo k několika pozoruhodným soustředěním slovinských jednotek na určitých místech podél 90kilometrové fronty.

Zpočátku byly za neutěšených okolností nasazeny náhradní prapory slovinských pluků. V létě 1915 byl 27. domobranecký pěší pluk po většinu času od roku 1915 do října 1917 dislokován v údolí Horní Soča. Na Krasu byl 17. pěší pluk dislokován až do jara 1916, kdy byl převelen k jednotkám připravujícím se na velkou ofenzívu do Benátské nížiny a na sočskou frontu se již nevrátil. 87. pěší pluk byl dislokován v gorickém sektoru fronty, zatímco 7. a 47. pěší pluk – představující většinu „slovinských pluků“, jádra pěších jednotek s největší koncentrací vojáků ze slovinského etnického území – patřily vojensky ke sboru ve Štýrském Hradci. Primorských vojáků mezi nimi bylo méně, neboť 97. pěší pluk, složený převážně z mužů z Přímoří, byl po celou dobu války nasazen na východní frontě kvůli přítomnosti italských vojáků v jeho řadách.

Slovinští vojáci, včetně důstojníků, sloužili také po boku různých národností v dělostřeleckých, dopravních a jiných specializovaných jednotkách, a dokonce i jako piloti v letectvu (Guštin, 2006, s. 138-139). Můžeme tedy hovořit o rozmanitých, ale komplexních a rozsáhlých vojenských zkušenostech slovinských vojáků na sočské frontě. Mnozí své zážitky zaznamenali a předali nám je.

Dokud nebude k dispozici podrobnější analýza databáze padlých vojáků ze slovinského území, zůstává otevřená otázka, zda byla sočská fronta bojištěm Velké války, kde přišlo o život nejvíce slovinských vojáků.

Projekt Sběr údajů o vojenských obětech první světové války ve Slovinsku byl zahájen v roce 2015 a databáze je veřejně přístupná od listopadu 2018. Do projektu je zapojeno šestnáct institucí a jednotlivců, přičemž Ústav pro soudobé dějiny plní funkci koordinátora.

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

VZPOMÍNKY A ZÁŽITKY Z PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Velká válka se svou rozsáhlostí a překonáním dosud známých a možných hranic bezděčně ujala role velkého propagátora gramotnosti (Svoljšak, 2011, s. 523). Vojáci, kteří byli většinou gramotní na úrovni základní školy, začali dokumentovat své zážitky z války na bojišti a spravovat záležitosti doma. Z pramenů o Velké válce se dochovalo značné množství dopisů vojáků z fronty a deníkových záznamů. Psaní dopisů se stalo oblíbenou a často jedinou možnou formou komunikace s jejich civilním mikrosvětem, rodinami a přáteli. Vedle vyšších, vzdělanějších a gramotnějších vrstev se tak psaní chopili i obyčejní lidé. Obě skupiny se prostřednictvím dopisů dělily o svá přání, touhy a těžkosti a udržovaly tak kontakt se svými blízkými. I za těmi nejtužšími a nevýraznými slovy lze odhalit boje, obavy a naděje jejich pisatelů (Luthar, 2000, s. 17). Dá se říci, že v intimním prožívání války se stíraly rozdíly mezi společenskými vrstvami.

Totéž platí pro deníky vojáků a jejich blízkých. Luthar poznamenává, že psaní mělo pomoci překonat hrůzy a napětí války a hledat v jejích událostech racionalitu. Psaní umožňovalo vojákům zachovat si pocit intimity v rámci masy. Z psychoterapeutického hlediska sloužilo psaní jako prostředek k řešení osobních krizí a vyjádření zoufalství, stejně jako touhy po zlepšení osobní situace, ale především k uvolnění emocionálního tlaku. Vedení deníku nabízelo únik do světa, který dokázal snést hrůzy války, a pomáhalo vojákům udržet si zdravý rozum (Luthar, 2000, s. 529). Přemítání o svých útrapách také mnoha lidem pomohlo válku přežít.

Deníky jsou komplexnějším pramenem pro rekonstrukci myšlení a intimní historie současníků než dopisy. Deníky představují necenzurovaný odraz událostí a na rozdíl od dopisů – více či méně cenzurovaných – odhalují mnohem více o citovém a materiálním životě během první světové války (Luthar, 2000, s. 20).

Naproti tomu válečné vzpomínky popisují válku tak, jak si ji autoři vybavují z časového odstupu. Tento odstup byl pro utváření těchto vzpomínek klíčový. Díky ní se v pozdějších vzpomínkách neobjevuje stejné zoufalství a hněv nad prožitkem války jako v dobových deníkových záznamech. Zkušenost války byla především zkušeností mladého člověka, který prožíval život a smrt s jinou intenzitou než v době míru. K pochopení změn, které válka v člověku vyvolává, je nutný čas a vytvoření odstupu od toho, co si pisatel o sobě pamatuje (Svoljšak, 2011, s. 527-528).

Autobiografické prameny neposkytují ucelený pohled na válečné zážitky, ale spíše fragmentární pohled do duševního světa, emocí a prožitků pisatelů. Deníky, dopisy a memoáry nám také hodně vypovídají o prostředí, v němž voják prožíval svou válku, což znamená, že jsou také poznamenány segmenty objektivních událostí (Verginella, 2005, s. 178).

Bývalý rakouský voják Hans Pölzer popsal ve svých pamětech poslední tři dny, které strávil u řeky Soča. Příslušníci 6. pěší divize(6. K.u.K. Infanterie Division), včetně Pölzera, dorazili do blízkosti Prvačiny vlakem mezi 28. říjnem a 1. listopadem. Odtud obsadili pozice podél frontové linie a od 10. listopadu do 14. prosince 1915 se účastnili 4. bitvy na Soče. Při popisu stavu obranných zákopů poznamenal, že dřevěná prkna a střechy pokryté plstí nemohly odolat neustálému dělostřeleckému ostřelování. V oblasti se nacházel v období dešťů a podal otřesné svědectví o podmínkách v komunikačních zákopech. Zákopy protékalo husté, mastné bahno červenohnědé barvy, které za deště prosakovalo z každé skalní štěrbiny. V mnoha zákopech se bahno nahromadilo v takové míře, že dosahovalo až nad hlavu dospělého člověka a plavaly v něm části rozkládajících se lidských těl (Pölzer, 2011, s. 4-15).

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

SLOVINŠTÍ VOJÁCI NA SOČSKÉ FRONTĚ

Slovinská válečná svědectví jsou především příběhy vojáků, kteří v té době sloužili v rakousko-uherské armádě. Tato vyprávění byla sepsána bez pocitu viny či ospravedlnění za službu v „cizí“ armádě. Svou účast ve válce chápali jako součást vojenské povinnosti, kterou plnili loajálně a důsledně bez ohledu na bojiště (Svoljšak, 2009, s. 314). V širším měřítku hůře přijímali nasazení na bojištích v Srbsku a Rusku. Během prvních bojů v Haliči se rakousko-uherští vojáci poprvé setkali s průmyslovou válkou, což byla nejen pro ně nepředstavitelná zkušenost (Bobič, 2014, s. 86).

Sočská fronta se od předchozích válečných zkušeností lišila pouze tím, jak ji formovalo prostředí – hory místo rovin a kámen místo měkké půdy. Dalším významným faktorem byla morální složka, kterou lze označit za zesílené vlastenectví a v důsledku toho zlepšenou bojovou morálku. Silné vědomí slovinských vojáků, že obrana sočské fronty znamená také obranu vlasti, motivovalo mnohé z nich. Po vyhlášení války Itálií rakousko-uherské monarchii začali slovinští vojáci vnímat boj na Soče jako nutnou výzvu k obraně vlasti. Dokonce hovořili o „touze“ jít do boje proti „Lahům“ (hovorový výraz pro Italy).

Andrej Dobravec, který bojoval na balkánské frontě, ale kvůli revmatismu byl poslán do týlu, požádal svého místního kněze, aby jeho jménem napsal dopis vojenskému velení a požádal o vyslání na italskou frontu. Kněz žádost předložil s vřelým doporučením. Podobně psal i slovinský voják z italských hranic: „Jsme slovinské krve a jsme připraveni ji prolít za slovinskou půdu, bude-li to nutné.“ (Bobič, 2014, s. 86-87).

Tuto ochotu obětovat se pro obranu státu a svých národních zájmů uznávaly i vojenské úřady. Rakouské oficiální zprávy zaznamenaly, že slovinští vojáci navzdory svým jugoslávským aspiracím vyslyšeli císařovu výzvu a doufali, že jako odměnu za svou věrnost císaři dosáhnou politické autonomie. Byli prý ochotni s radostí obětovat vše, i poslední kapku krve. Slovinští chlapci všude bojovali a prolévali krev za svou vlast. Chování jednotlivých slovinských jednotek bylo popisováno jako příkladné (Svoljšak, 2009, s. 299).

Vyhlášením války Itálií a prvními útoky na rakousko-uherské pozice za hranicemi začal „krvavý tanec“ s novým a hrozivým nepřítelem, kterého nebylo možné podcenit. Rakousko-Uhersko nyní čelilo další, dlouhé frontě a navzdory tichým podezřením a spekulacím přišlo vyhlášení války ze strany Itálie nečekaně. Následující kapitola nabízí pohled do osobního světa jednotlivců, kteří bojovali na sočském bojišti a své zážitky zdokumentovali v nám dostupných denících.

Vojáci, kteří měli možnost porovnat různé fronty, vnímali sočskou frontu jako odlišnou, ještě náročnější a nebezpečnější. Zkušení rakousko-uherští vojáci, kteří předtím bojovali v Haliči a Karpatech, popisovali válku na sočském bojišti s respektem i úctou. „Muži a důstojníci, kteří bojovali na haličském bojišti, říkají, že nikdy nezažili nic tak strašného jako to, co vidí zde,“ napsal dělostřelec Mihael Mohor (Svoljšak, 2014, s. 16).

Co bylo tak strašné? Na sočském bojišti probíhala frontová linie přes vysoké hory a přes Kras, kde byl tlak útočníků nejintenzivnější. Ve skalnatém krasovém terénu měli obránci špatné úkryty a jejich vykopání vyžadovalo mnohem větší úsilí. Nedostatečně silné jednotky sotva stačily na udržení linie. Nedostatečná dopravní infrastruktura, narychlo vybudovaná armádou, zhoršovala komunikaci s týlem a ztěžovala včasné a dostatečné zásobování. Skalnatý krasový terén zesiloval účinky dělostřeleckého ostřelování. Ofenzívy na sočském bojišti začínaly několikahodinovými dělostřeleckými palbami, po nichž následovaly útoky pěchoty přes pole posetá drátěnými překážkami. Vojáci se snažili zastavit útočníky z posledních sil v boji zblízka. Přeživší trávili noci posilováním zničených zákopů a kopáním krytů.

Na krasové frontě byl vážným problémem neustálý nedostatek vody. Zásobování vojáků na frontě potravinami bylo špatné a nepravidelné. Během dne se obránci vyhýbali pohybu, aby neprozradili své pozice. Kromě neustálého italského ostřelování čelili obránci podél Soče často i výzvám počasí. Silný déšť a vítr ničily jejich úkryty a přívaly vody je odnášely pryč. Když ostřelování nakrátko utichlo, vojáci pracovali na opravě zákopů (Hrovat et al., 2015). To, co bylo zničeno přes den, se snažili opravit v noci. Přestože italské dělostřelectvo se v noci obvykle zastavilo, obránce ohrožovaly italské ostrostřelecké hlídky, které ležely zakopané, někdy jen několik metrů od obránců, a střílely po celou noc.

Úkryty byly v troskách, ztráty byly velké a ranění sténali a prosili o vodu. Ivan Matičič popsal jejich podmínky jako nesnesitelné (Hmelak, 1968, s. 65, 87). Vojáci netrpělivě očekávali úlevu po 14 dnech až třech týdnech na frontové linii, aby mohli ustoupit do týlu (Videmšek, 2014).

Nedostatek vody byl běžným problémem bojujících stran i na jiných bojištích. Zajímavé svědectví pochází od Vladislava Fabjančiče, který bojoval jako dobrovolník v srbské armádě, mimo jiné v bitvě u Ceru. Napsal: „U jisté studny poblíž Ubu jsem měl možnost být svědkem a účastníkem urputného nočního boje o vědro (vody; pozn. red.). Seržanti a důstojníci, kteří nám nechtěli dát napít – protože nebyla nařízena přestávka -, byli okamžitě odstrčeni. Každý voják se silnějšími pěstmi dostal napít. Jenko (Avgust Jenko, také dobrovolník; pozn. red.) a já jsme byli mezi nimi. Dostat ránu plochou šavle do zad nás příliš netrápilo. Strašná žízeň byla alespoň dočasně uhašena.“ (ZAL 2).

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Vysoká intenzita bojů, zejména na Krasu, byla obzvláště zatěžující. Italské dělostřelectvo silně ostřelovalo zásobovací linie, což si vynutilo snahu řešit problém nočními dodávkami potravin (Stergar, 2015, s. 4-5). Franc Grošelj, zdravotník na sočské frontě a člen vojenské zdravotnické jednotky, vyprávěl, že během bojů vojáci jedli pouze jednou denně, obvykle večer, kolem 23:00. Když ostřelování polevilo, vojáci pracovali na opravách zákopů (Hrovat et al., 2015).

Významným problémem bylo zásobování vodou a žízeň, protože v krasové oblasti a ve vysokých horách byl vody nedostatek. Navzdory hlídaným studnám a zákazu pití nečisté vody se podle svědectví vojáci napili jakékoli vody, kterou našli, což vedlo k šíření infekčních a nebezpečných střevních onemocnění. Vojenské úřady začaly budovat vodovody a snažily se vodu pravidelně dodávat, ale než se jim to podařilo, uplynuly měsíce (Štepec, 2016, s. 33).

Tlak na bojišti přivedl mnoho obránců na pokraj šílenství, což vedlo k obviňování Rakouska i Itálie. Rakousko bylo obviňováno, že je posílá na smrt, zatímco Itálie je zabíjela (Hmelak, 1968, s. 88). Slovinští obránci opovrhovali italskou územní chamtivostí. Své rozhořčení vyjádřil ve svých spisech Ivan Matičič: „Kam ten italský ďábel směřuje? Tato chamtivost musí každého znechutit až do morku kostí. Už první den tvrdili, že jejich lid je osvobozen. Ale proč stále postupují do naší země? Jistě si nemyslí, že nás osvobozují?“. (Hmelak, 1968, s. 88).

Po vyhlášení války Itálii se znovu objevily slovinské stereotypy o „zrádných Italech“ (Stergar, 1996, s. 71). Vzhledem k tomu, že válečné cíle Itálie byly dobře známy a obsah Londýnské smlouvy byl zhruba pochopen, není divu, že předsudky vůči Italům získaly pevnou půdu pod nohama a nové posílení. Slovinci, stejně jako Chorvati a další Jihoslované z monarchie, se oprávněně cítili ohroženi a předháněli se v odsuzování italských požadavků. Představa Italů jako špatných vojáků, což nebyl výlučný názor Slovinců, se v té době stala oblíbeným tématem. Tři nejvýraznější slovinské stereotypy o svých západních sousedech byly, že Italové jsou zrádní a nedůvěryhodní, špatní vojáci a že jejich armáda si sotva zaslouží být nazývána armádou. Tyto stereotypy se objevily i mezi obránci na sočské frontě. Pozdější historické události je jen posílily a zůstávají přítomny i dnes (Stergar, 1996, s. 72-73).

Zajímavým vybočením ze stereotypů o italském nepříteli a hrůzách války je válečný román Doberdob od Prežihova Vorance. Autor, napsaný dvacet let po válce, boří mýtus o hrdinném válčení a líčí zmatené a vystrašené vojáky na obou stranách bojiště. Vztah hlavního hrdiny a částečně i samotného Vorance k italskému nepříteli je složitý. Národnostně jsou Italové vnímáni jako skuteční nepřátelé – ničitelé toho, co je jim drahé, budoucí okupanti a utlačovatelé slovinské svobody. V lidské a osobní rovině jsou však oběťmi stejné nesmyslné války (Kač, 2016).

Vzpomínky vojáků často obsahují kritiku jejich nadřízených, zejména kvůli jejich arogantnímu přístupu a špatnému zacházení s podřízenými. Tyto rozdíly jsou pochopitelnější, když uvážíme, že se jednalo o společnost, kde byly třídní rozdíly běžné a samozřejmé. Armáda byla přísně hierarchická. Ještě před válkou vštěpovalo vedení armády aktivním i záložním důstojníkům pocit příslušnosti ke společenské elitě – k té, která vojákům vydávala rozkazy, ale nestýkala se s nimi (Stergar, 2015, s. 26-27).

Každodenní konfrontace se smrtí vyvolávala u jednotlivých vojáků různé reakce v závislosti na jejich charakteru. Zatímco někteří se ve strachu před smrtí horečně drželi víry, jiní se zdáli být smířeni se svým osudem a obrátili se do sebe. Ferdinand Wigele, narozený v roce 1898 ve Starém rynku pri Rakeku, si 24. února 1917 do svého deníku zapsal, že jeho dosavadní život nemá žádnou cenu, přestože ještě nebyl konfrontován s realitou sočského bojiště a teprve se v jeho blízkosti připravoval na boj s nepřítelem. „Nesmíš se dívat do budoucnosti, protože do druhého dne můžeš být mrtvý,“ napsal si (ZAL 3), i když smrt nevnímal jako něco děsivého. Spíše se obával, že se stane invalidním a závislým na druhých. V takovém případě by raději ukončil svůj vlastní život. Tváří v tvář očekávání možné smrti přemýšlel o minulosti a idealizoval si ji. Mluvil o krásných časech, které nedokázal využít, a litoval, že nežil jednodušeji (ZAL 3).

V neustálé konfrontaci se smrtí a strachem se minulý život zdá tak jednoduchý. Tato idealizace minulosti vyvolává v člověku pocit nenaplněného života.

Vytvoření sočské (isonzské) fronty je třeba chápat v kontextu dlouhodobé nespokojenosti Italského království se svou hranicí podél Jaderského moře. Podle italských politických názorů se jednalo o území, které italská armáda obsadila jako „přirozené hranice Itálie“. „Vykoupená území“ odrážela základní cíl italské politiky a důvody jejího zapojení do války (srov. Svoljšak, 2003).

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Dne 8. února 1917 během Off(izzier) Fortbildungskurs (důstojnického kurzu) ve Št. Petru na Krasu přečetl velitel svým vojákům rozkaz italského vojenského vedení jako varování před vážností situace. V rozkazu se uvádělo, že příští italská ofenziva může být v této válce poslední. V souladu s tím italské vojenské vedení očekávalo, že každý voják splní svou povinnost a udělá vše, co je v jeho silách. Itálie si byla jistá svou absolutní převahou. Dne 11. února přednášel plukovní lékař frekventantům o různých nemocích na bojišti, při čemž poznamenal: „Všichni jsme byli na bojišti: „Z tohoto bojiště nikdo neodejde živý do zázemí.“ (ZAL 3).

12. února si Wigele do svého deníku poznamenal, že přípravy ukazují na „něco velkého“ a že pravděpodobně bude muset brzy „čelit ohni“. Cítil se připraven, ale přál si naposledy navštívit domov a Cirilu (pravděpodobně milostný zájem) a řekl: „Když už to musí být, tak půjdu.“ A tak se rozhodl, že se vrátí . (ZAL 3). Dne 26. února byla jeho jednotka převelena na technické cvičiště v Primoži u Pivky, kam dorazil i velitel sočského frontu Svetozar Borojević von Bojna a prapor důstojníků (ZAL 3).

Začátkem března zůstal Wigele v Primoži. Čas tam strávil nejen tréninkem, ale i odpočinkem. Popsal večer, kdy víno a hudba obměkčily zatvrzelá srdce vojáků. Kapitán Popp, zřejmě součást „I. R. 43. Marsch“, během hudby povstal a vyprávěl o 8. sočské bitvě. Do bitvy vyrazil s 600 vojáky a 16 důstojníky, ale vrátilo se jen 15 vojáků a jeden důstojník (ZAL 3). Tyto příběhy posilovaly Wigeleho vědomí pomíjivosti života a jeho očekávání, že na něj přijde řada. Jeho deník prozrazuje jeho přesvědčení, že příchod na bojiště znamená konec života.

Dne 14. března byl Wigele přidělen ke „4. polní rotě“ ve Škrbině. Vyjádřil úlevu, že (zatím) nemusel vstoupit do zákopů jako někteří jeho kamarádi. Dostal vojenské vybavení, včetně plynové masky a 130 nábojů, ale také se potýkal s vešmi a krysami. Vykřikl: „Bože, to je ale život, a jak dlouho musí člověk takhle žít?“. Byl zoufalý a v tu chvíli byl přesvědčen, že jediným řešením je smrt. Přál si být brzy zraněn nebo smrtelně zasažen kulkou (ZAL 3). Ačkoli ještě nebyl v bitvě, její blízkost ho naplňovala hrůzou a smíšenou „touhou“ být zraněn nebo smrtelně raněn. Nic, co viděl, mu už nepřipadalo lidské.

Při návštěvě hřbitova obdivoval vysoké cypřiše, které se hrdě pohupovaly ve větru, ale toto krátké odtržení od reality bylo jen krátké. Když pozoroval hroby, napsal: „Blahoslavení jste, kteří jste neviděli tuto bídu; odešli jste dříve, než přišla. Blahoslavení jste vy. Však vaši synové umírají blízko vás.“ (ZAL 3). Ačkoli ještě nebojoval na bitevním poli, jeho blízkost ho tlačila k sebedestruktivním myšlenkám a „hledání“ spojení se smrtí. Hřbitov mu dodával pocit klidu, protože ti, kteří tam byli pohřbeni, unikli hrůzám války. Když se rozhlédl kolem sebe, viděl jen zničené domy a zvolal: „Obyvatelé tohoto místa, zůstaňte tam, kde jste, abyste neviděli tu bídu, abyste neviděli své domovy.“ Všichni obyvatelé hřbitova byli naživu. (ZAL 3).

Ferdinand Wigele byl odveden 28. dubna 1916 a přidělen k 17. pěšímu pluku. Jeho dochovaný deník zahrnuje období od roku 1916 do března 1918. Na začátku prvního sešitu svého deníku napsal, že nepíše pro ostatní, ale pro sebe, aby mohl ve stáří vzpomínat na své mládí, pokud se ho dožije. Pokud by zemřel na bojišti, žádal, aby ten, kdo zápisky najde, je okamžitě zničil a o jeho smrti informoval rodinu, jejíž adresu uvedl. Když ho Italové 19. června 1918 zajali, zřejmě mu zabavili zápisky zahrnující období po 20. březnu 1918, což naznačuje, že je později rekonstruoval zpaměti.

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo

Vzpomínka na frontu Isonzo

Jeho psaní bylo neustále přerušováno přelety italských letadel. Živě popisoval rakousko-uherské dělostřelectvo střílející na italské letadlo. Ani v noci nebyl klid, protože nepřítel ostřeloval „strašně“. Vši a italské dělostřelectvo ho připravily o spánek.

Kolem 20. března se jeho jednotka nacházela v Kobjeglavě a poté se přesunula do Koprivy. Dne 2. dubna zaznamenal, že byl povýšen na Zugsführera (četaře). Z tohoto povýšení měl velkou radost, protože to znamenalo, že již nemusí vykonávat technické povinnosti, a také si nechal na uniformu našít nové insignie. Své povýšení oslavil v Sežaně se svým kamarádem, přičemž vypil litr vína (ZAL 3). V této fázi se jeho psaní opět odlehčilo. Popisoval svůj každodenní život, aniž by se pouštěl do hlubších myšlenek. Je zřejmé, že povýšení mu zvedlo morálku, ale zároveň ho začala unavovat jednotvárnost vojenského života a psaní: „Nikdy jsem nežil tak nudný život, stále stejný.“ (ZAL 3).

V této fázi deníku se Wigele jako by distancoval od svých dřívějších častých úvah o smrti. Začal však být frustrován jednotvárností a jeho hněv se projevil v ostré poznámce na adresu jeho nového nadřízeného, Oblt. Trattnik : „Je to v každém ohledu prase.“ Dodal, že i ostatní si uvědomují, že není dobrý člověk (ZAL 3). Ve svém deníku, svém soukromém světě uprostřed války, si Wigele dovolil otevřenou kritiku svého nadřízeného – něco, co bylo v tehdejší rigidní vojenské a společenské hierarchii přísně zakázáno a tvrdě trestáno.

Deníkové záznamy Ferdinanda Wigeleho odrážejí zrání mladého muže, který se v mladické naivitě dobrovolně přihlásil do armády, ale svou vojenskou pouť ukončil v italském zajetí jako zocelený a předčasně dospělý jedinec. Toto předčasné zocelení a vynucenou dospělost zažilo mnoho vojáků.

Když starosta Lublaně Ivan Tavčar obdržel 28. října 1917 zprávu o rakousko-uherské reokupaci Gorice a triumfálním postupu rakousko-uherské armády na italské území, promluvil 6. listopadu 1917 na slavnostním zasedání městské rady (ZAL 4). Přítomní vyjádřili uznání svému císaři a vládci Karlovi, který dovedl rakousko-uherskou armádu k „úplnému vítězství“. Slíbili mu věrnost a „neochvějnou“ oddanost. Při této příležitosti také vzdali hold svému čestnému občanovi, veliteli sočské armády Svetozaru Borojevićovi, který v jedenácti bitvách uhájil slovinskou zemi proti početní převaze italského nepřítele. Vyznamenali také všechny vojáky, kteří bojovali v nemožných podmínkách a obětovali své životy za vlast.

Starosta a městská rada vyjádřili hrdost na účast slovinských vojáků, kteří „nikdy nezaváhali a byli mezi prvními v řadách jdoucích za vítězstvím“ (ZAL 4). Vyjádřili také vděčnost svým německým spojencům.

Úspěšný postup rakousko-uherské armády byl na slavnostním zasedání vnímán jako vítězství nad Itálií a krok ke spravedlivému a trvalému míru. Účastníci vyjádřili naději, že spravedlnost v monarchii již nebude uplatňována nerovnoměrně, ale pro všechny stejně. Věřili, že spravedlnost vyroste ze slovinské krve prolité na Soče. Císař Karel, označovaný za „pravého představitele skutečné spravedlnosti“, byl vnímán jako garant této naděje (ZAL 4).

Následný vývoj však ukázal, že jejich očekávání spojená s vítězstvím na sočské frontě byla příliš optimistická, a to jak uvnitř, tak navenek. Itálie získala velkou část slovinského etnického území a Rakousko-Uhersko zůstalo natolik zanedbané, že bylo v okamžiku své porážky opuštěno.

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo Vzpomínky na frontu Isonzo

Slovinské vzpomínky na frontu Isonzo zdroj: zde

Slovenščina English English Bosanski Dutch Hrvatski Čeština Dansk Dutch Suomi Français Deutsch Magyar Italiano Polski sрпски Slovenčina Español Svenska Deutsch

Výlety a túry na mapě

Ruská kaple v průsmyku Vršič

Jalovec

Navštivte a prozkoumejte úchvatná Fusinská jezera

Bovec

Autobusová doprava na Vršič v sezóně 2025

Vodopád Boka

Julské Alpy Triglavský národní park Slovinsko

Vodopád Nadiža

Průvodce po všech slovinských horských stezkách

Výlety a túry na mapě

Slovenia (en)

Vaše další destinace ve Slovinsku?

Horská chata Erjavčeva je otevřena celoročně. Rezervujte si pobyt a strávit nějaký čas v přírodním ráji Triglavského národního parku (UNESCO) nedaleko Kranjské Gory v horském průsmyku Vršič v srdci Triglavského národního parku.

Rezervujte si pobyt

Slovenščina English English Bosanski Dutch Hrvatski Čeština Dansk Dutch Suomi Français Deutsch Magyar Italiano Polski sрпски Slovenčina Español Svenska Deutsch

Online obchod se suvenýry

-38%

Podstavec

Suvenýr Logo A5 Vršič Slovinsko 28

5 € – 6 €Rozpětí cen: 5 € až 6 €

-33%

Kámen

Soča River Stone Circle Blue

12 € Původní cena byla: 12 €.8 €Aktuální cena je: 8 €.

-38%

Podstavec

Suvenýr Logo A5 Vršič Slovinsko 31

5 € – 6 €Rozpětí cen: 5 € až 6 €

-30%

Plakát A1

A1 Plakát Barevný západ slunce Julských Alp

20 € Původní cena byla: 20 €.14 €Aktuální cena je: 14 €.

• Love This
• Facebook
• FB Messenger
• Twitter
• WhatsApp
• Viber
• SMS
• Share
• Telegram
• Pinterest
• Gmail
• Email
• Like
• Digg
• Reddit
• Buffer
• Pocket
• Odnoklassniki
• Blogger
• Amazon
• Newsvine
• HackerNews
• Flipboard
• LiveJournal
• Yammer
• Edgar
• Instapaper
• Print
• Copy Link