Prisojnikovo království (1915 a 1929)

Prisojnikovo království (1915 a 1929)

O Vršiči, 18. října 1915

„Ať už na sever nebo na jih,
každá cesta vede k cíli.
Ať už k boji nebo k míru,
o tom rozhoduje Boží vůle.“

(strana 17-20)

Říká se, že turista se nikdy neunaví stejnou horou: může po ní lézt měsíce a roky, a přesto ji nezná až na samý vrchol. Proč tomu tak je? Hora by byla jen horou, kdyby nebylo slunce, nebe a mlhy; slunce, nebe, mlha a mraky mají ve vysokohorském světě magickou moc a proměňují hory do nejrozmanitějších tvarů. Svěžími barvami – někdy přátelskými, jindy hrozivými – natírají stěny a hřebeny, takže každou chvíli na sebe berou jinou podobu: dnes se na tebe usmívají, hrdě vzpřímené, zítra pláčou, takže téměř vidíš, jak slzy kloužou po hladkých skalách, jindy na tebe tvrdošíjně zírají a dýchají strašlivým hněvem, který ti hrozí záhubou, pokud začneš šplhat po jejich holých, chladných prsou… Tak je proměňují nebe, slunce a mlha. Horolezec zná všechny tyto horské odstíny; hora je pro něj pokaždé nová, protože ji pokaždé vidí v jiné barvě, v jiném světle, v jiném oděvu – a proto se mu nikdy neomrzí.

Mojstrovka, něžná, příjemná paní, se každoročně zdobí nejkrásnějšími barvami; ráno a večer se obléká do karmínu, láká zlaté mraky, aby ji korunovaly třpytivými diadémy; za slunečných dnů září čistým stříbrem, v noci ji omývá nebeská rosa. Vábí – se sněhovým diadémem na hlavě, s dmoucími se prsy. Přesto nikdo odnikud nepřišel. Vždyť mrňavá hraničářka na druhé straně se sotva počítá, lapá po dechu a kleje nad svými skalami. Jen dvakrát nebo třikrát se z Malé Pišnice zvedne šedé káně, tupě zakrouží hlavou a zakřičí pronikavým, drsným křikem – a pak zase ticho, zvoní v uších a leze na nervy. Daleko dole se osamělá Erjavčeva chata krčí jako pták, který se schovává před nepřítelem v nějakém chráněném zákoutí. Dlouhé hodiny tu není žádná lidská přítomnost, a i když je chata plná, není slyšet žádný zpěv jako v těch dobách, které se zdají být dávno, dávno minulé, kdy tisíce lidí přicházely navštívit laskavou paní Mojstrovku…

Možná to bylo podesáté, možná po sté, možná ještě víckrát, co jsem vylezl zpoza sedla mezi Robičje a Mojstrovkou. Slunce ještě „stříbřilo“ Prisojnikovy stěny a i Mojstrovka ho byla stále plná. Ale kamenitý svah, jen tu a tam roztroušený nízkými kosodřevinami a strmě se svažující k Vršiči, byl už temný a z komína Erjavčevovy chaty stoupal přímo vzhůru kouř. Ticho – nepřerušené ani nejslabším závanem horského vánku – bylo tísnivé a do chaty nelákalo. Odvrátil jsem se tedy a začal přecházet po štěrkovém rozsypu pod celou základnou Mojstrovky. Došel jsem na pěšinu vedoucí k prvnímu a jedinému komínu, přímo pod stěnami, které se zvedají kolmo vysoko k jasné obloze. Dole na cestě, těsně pod zabarikádovaným Vršičem, se objevil první člověk; jeho kroky a klapot jeho dlouhé hole s železnou podrážkou byly zřetelně slyšet. Byl to pastýř, který se vracel z obchůzky kolem Prisojniku; brzy zmizel pod Sovinou hlavou. Na krátký okamžik se ozvalo táhlé funění dobytka, který ležel někde mezi zakrslými borovicemi a čekal na noc. A opět mrtvolné ticho – jen kamínek sklouzl po svislém žlabu uprostřed němé stěny a s tlumeným cinknutím spočinul mezi škrapy.

Nezastavím se pod komínem, ale slepě stoupám vzhůru. V mé duši se probouzí skrytá radost a jakási zlomyslnost – sám nevím proč. Protože je mi ticho nepříjemné, začnu si pískat z plných plic; pohraničníci, prý někde tam dole za Sovinou hlavou, mě nezajímají. Výstup na komín je snadný, jako stvořený pro naše dámy. Brzy se ocitáme na hřebeni a kráčíme po mírném kamenitém svahu přímo vzhůru přes obrovská ramena. Za Prisojnikovým oknem, které se nevlídně otevírá nad úzkou roklí tonoucí v soumraku, už svítí slunce; za Sovinou hlavou, potupně přitisknutý k příkrému svahu, leží chudý Dom na Vršiču. Úzké sočské údolí je již černé; jen tu a tam probleskuje na strmém svahu bílá stuha široké silnice, vinoucí se z údolí vysoko k samotnému Vršiči, ke kamenné závoře u Soviny Hlavy.

Cesta vede dlouho, až příliš dlouho podél samého okraje propasti, až člověka unaví; nakonec odbočí směrem k Travniku, který se tam leskne vedle Jalovce. Najednou se však stočí přímo vzhůru; začnete stoupat po nízkých schodech k vrcholu. Stříbrné sluneční paprsky během chvíle pohasnou; v úžasu hledáš na obloze mrak, který by slunce zakryl, ale žádný tam není. Nad vámi se klenou průzračně modré oblohy a jen zpoza sousedního Prisojniku se plíží mlhy. Slunce sklouzlo za hřebeny, z rokle se zvedá nezřetelné šero, které se žene od skály ke skále, až je všude kolem tebe a vysoko nad tebou. A teď poslední krok: stoupáte, překonáváte ji – a jste na vrcholu Mojstrovky.

A hle, zázrak! Jako bych najednou vyšel z černé kobky do bílého dne! A přece to není den, není to denní světlo – zdá se, že oheň vyšlehl ze samotného nebe, tak prudký, že skalnaté vrcholky a hory planou chladným plamenem. Všude se šíří ohnivé světlo; zdá se ti, že sám hoříš v tomto ohni, který zachvátil celý širý prostor. Oči tě pálí tak, že se už nemůžeš dívat. Zakrývám si je rukou a čekám, čekám. Z neznámých hlubin se náhle zvedne studený vítr, fouká rovnoměrně, jako by chtěl uhasit mohutný horský plamen. Otevřu oči – ohnivá záře pohasla, jen fialový lesk stále ulpívá na chladných skalách a stále více slábne. Daleko za Korotanem, kdesi za neviditelným světem, slunce zapadá; ještě jednou zamrká zpoza krvavě rudých mlh – a pak zmizí. Jen obloha zůstává rudá, rudá jsou i nejvyšší sněhová pole, ale celý svět pod horami už je zahalen do temnoty alpské noci. A hory samy mizí v soumraku; fialové barvy se mihnou v posledních odstínech, vyblednou a zaniknou. V dálce se ještě jednou objeví rudý prst a pokyne do vesmíru – a pak už na všech vrcholcích leží tma a noc. Nedaleko, nad Malou Pišnicí, téměř vedle vrcholu Ponca, se mihne perla – večernice…

Pevně se zabalím do pláště a schovám se za skálu, kam vítr nedosáhne. Nevidím už nic kromě hvězd, které se jedna po druhé rozpalují na rozlehlé obloze. Všude se rozlévá hrobové ticho; není slyšet ani vítr, který se rovnoměrně tiskne k temnému vrcholu. Pod sebou ani kolem sebe nic nerozeznáš; na obloze se třpytí jen neklidné hvězdy, jako bys seděl na hrobě vesmírného světa, který Bůh zničil za jeho hříchy a který teď střeží mlčenlivé hvězdy, aby se neprobudil k novému životu. Srdce ti svírá zvláštní pocit; rád by ses pomodlil, ale nenacházíš slova; rád bys zazpíval, ale z hrdla ti nevychází žádný hlas. A tak tam sedíš v tichu, přemýšlíš bůhví o čem a saháš po své placatce, zatímco se ti po páteři čím dál víc vkrádá chlad. Čekáš a nevíš, proč čekáš; zdá se ti, že tam sedíš už dlouhé hodiny – nebo možná jen tři okamžiky… Nebojíš se a hrůza ti není blízká.

Ale na straně, kde do noci vystupuje prokletá policie, už se po obloze rozlévá mléčné průhledné světlo. Světlo roste, šíří se a přibližuje. Ze tmy vystupují vrcholky sousedních hor, stříbrně zářící, spící pod nebeskými hvězdami. Hřebeny Prokleté Police v tichém světle září, jako by se kolem jejich rozeklaných vrcholů třpytily zlaté mince. A najednou se objeví na zlaté desce: zpoza hory vychází rudý měsíc, jeho paprsky jako myšlenka přeskakují do černé noci a brzy je jich plná celá široká Mojstrovka, která se na okamžik podivně zachvěje a pak se zase uklidní. V bílém světle teď září noc, tak tichá, že jasně slyšíš tlukot vlastního srdce. Cestu rozeznáš nejméně deset kroků pod sebou a nemusíš se bát zrádných stěn ani klamných propastí.

Sestupuji ze schodu na schod a brzy se dostávám na hřeben nad hlubokou propastí, na jejímž dně sní v bílých paprscích Vršič, a k osamělé Erjavčevově chatě. Opatrně si chráním nohu před nohou; tři, čtyři minuty – možná víc – kloužu nad propastí; skála skřípe pod botami s železnými podrážkami, ale pak propast zmizí. Sklouzl jsem dolů ke komínu, který pode mnou černě zívá a kam měsíc nedosáhne. Ale co z toho! Moje nohy znají každou malou římsu, moje ruce každou puklinu a moje záda jsou zvyklá na laskání milosrdných skal. Hůl mi ve spěchu vyklouzne z ruky, hlasitě se zadrhne o skály a spočine pod komínem. Mé tělo se brání; ruce a nohy klidně ohmatávají obě stěny. Člověk mhouří oči, protože je jedno, jestli jsou otevřené, nebo zavřené; tiše si píská a ani nepočítá neviditelné kroky. Noha nahmatá – ach!… – a už se dotýká měkkého písku pod sebou. Zmocní se tě dobrá nálada; mávneš kloboukem a zakřičíš, ozvěna se podivně ozývá ze všech stran. Zvedl jsem hůl, opřel se o ni a hnal se pružným pískem dolů po svahu. A teď jsem bezpečně dole na cestě a kráčím k osvětlené Erjavčevově chatě.

Ležíš tiše v podkroví, zabalená do teplé deky, a nemyslíš na nic. Dole v pokoji, nad vínem, se ještě zdržuje čilá společnost; sem tam se ozve ženský smích… Oči ti klesají, ale srdce stále bdí; oči se ti už zavřely, myšlenky dávno vstoupily do říše snů, ale srdce stále naslouchá a celou noc nedá pokoj.

Ráno se na verandě vyhříváte sami v ranním slunci. Noční společnost je pryč. Vysoko dole na Prisojnikově zdi zaslechneš hravý výkřik, sotva slyšitelný rozpustilý ženský smích – a pak je zase ticho…